17. Yuniko a Sayami.

,,Nemůžeme vás jen tak pustit dovnitř slečny!" ozývalo se za branou, když jsem se nenápadně plížila kolem.

,,To, že chodíte na shinigamskou akademii nějak neovlivňuje to, že vás nemůžu pustit dovnitř!" říkal hlídač nabručeně, až jsem mu skoro ani nerozuměla díky jeho přízvuku. Zřejmě nebude zdejší.

,,Tak nám alespoň zavolejte více-kapi-" vysvětlovaly dívčí hlasy, ale byly přerušeny, protože se hlídač, který byl známý pod přezdívkou Saji, naštval a zařval, ať táhnou odkud přišli. Hmmm, zajímavé. Myslela jsem, že ten týpek má pevnější nervy.

,,Zase se ulejváš z práce?" promluví za mnou Gin a já si teď myslím, že jsem si cvrnkla do uniformy. ,,Um...nééé...já...jeeen…ummmm" začínám koktat a přemýšlet jakou výmluvu použiji, aby se mi jeho Shinsou nezabodl do ramena nebo ještě hůř, někam jinam. Například do oka.

,,Moje sestřička se ulejvá!" ozývá se za mnou bráchův rošťácký smích.

,,Co to meleš?" vyjeknu a rozhlížím se po nějakém předmětu, který bych mu mohla zarazit někam hluboko.

,,Myslím, že už se raději vrátím." řeknu sklesle, protože začínám mít pocit, že by dorazili ještě další kapitáni a potom by si ze mě dělala srandu celá Seireitei a na dalších 100 let bych se nezbavila přezdívky " ulejvačka ".

Tak si to tak pomalu mířím za Byakoušem a broukám si. Bylo teplo a mně se nechtělo spěchat, protože on si dal po obědě šlofíka a asi ještě spí. Broukám si melodii, kterou jsme včera v noci hrály na piano s Rangiku, protože jsme nemohly spát a chtěly jsme naštvat Rileyiho. Broukám si, broukám a najednou...ležím na zemi.

,,Jau jau jau." zaúpím po dopadu na zem.

,,Rossali! Omlouvám se, já jsem Tě neviděl!" mluví na mě Kira.

,,Dobré, dobré. Mám jen drobný otřes mozku." řeknu a zasměju se.

,,Vážně?" zeptá se nevinně.

,,Jasný!" řeknu a poklepu ho přátelsky po rameni.

Jsem už konečně doma a potichými krůčky si to mířím do obýváku. Opatrně se proplížím ke gauči, na kterém před hodinou Byakuya usnul a tajně doufám, že ještě spí, protože ho chci tajně očumovat, jak se usmívá. Nakoukla jsem na gauč a nikdo tam neležel. Are? Kam zmizel? Proletí mi hlavou a také se proletím já, protože o 5 sekund později ležím na gauči já a na mě skoro leží Byakuya.

,,U-Už si vzhůru?" vyjeknu překvapeně.

,,Samozřejmě." řekne a usměje se. Když nad tím tak přemýšlím, poslední dobou se v mé přítomnosti pořád usmívá. Tomu by se dalo říkat štěstí. Políbil mě a já začala mít pocit, že se začínám trochu otrkávat, protože když se podívám zpět skoro jsem se bála ho obejmou když jsme se líbaly. Ale to už je minulost, protože teď se jaksi začíná rozjíždět a já nemíním zůstávat pozadu.

V dalších 5 minutách nás čeká vyrušení poplachem, protože na vrcholu Soukyoku se něco děje. Zřejmě nějaký bordel. Ukončili jsme naše rozjíždění opětovanou pusou na tvář a vyrazily na místo. Všichni kapitáni a podkapitáni jsme tam dorazily včas a před námi stáli dvě postavy. Kluk, asi 185 cm, v ruce zanpakutou. Tmavě zelené podlouhlé vlasy mu vlály v mírném větru. Po jeho boku stála dívka asi 165 cm. V ruce také svírala zanpakutou a jejich reiatsu bylo drtivé. Jakmile položí své ruce na rukojeť zanpakutou, my všichni více-kapitáni skáčeme před své kapitány s cílem ochránit je za každou cenu. Když potom tasili svoji zbraň, rozhodly jsme se s Rangiku jednat. Ona si vzala holku a já toho kluka. Po pár minutách poznávám, že jeho shunpo je obdivuhodné a tak mu asi přistřihnu křidélka.

,,Dani wa, Suzuki!(Roztoč se, Suzuki)" zašeptám a kousek mého vypuštěného reiatsu ho trochu odfoukne. Má zanpakutou, Suzuki po vyřknutí shikaie celá černá. Záštita je ve tvaru hvězdy, která je taky černá, ale v bankaii se hvězda mění v motýla. Na konci rukojeti mám asi 10 cm dlouhý řetěz, který se po vyslovení "Roztoč se" prodlouží a celý řetěz se stane duhově barevný. Řetěz se prodlužuje dle mé libosti. To ovšem nejsou jediné útoky, které v shikaii mám. Další je "Doraun" čili Utopit. Kolem mého meče se vytvoří spirála vody, která když se dotkne nepřítele, dokáže zničit jeho orgány i v případě, že jsem se ho vodou jen dotkla. Poslední a můj nejsilnější útok v shikaii je "Hikaru tatsumaki" v překladu Zářivé tornádo. Nebe se zatáhne a vytvoří se z něj tornáda. Počet nebo velikost je dána na mém přání a také síle a velikosti nepřítele. Tento útok je silný, ale trvá delší dobu, než se tornáda vytvoří, proto při tomto útoku potřebuji znehybnit nepřítele. Hikaru tatsumaki je útok, který používám i v bankaii, ale v něm má jinou podobu a také větší sílu. Ale to jsem odbočila. Dívčina to s Rangiku trošku nedávala a tak se jí chlapec rozhodl pomoct, což jsem nemohla dovolit a řetězem jsem ho uzemnila asi metr pod zem. Vmžiku sekundy vykopla dívčina Rangiku zanpakutou a chystala se jí též uzemnit, což nechci dovolit a tak se už už rozbíhám na pomoc, při čemž nedávám pozor na typana, který už se na mě řítí a místo toho jsem 2 metry v zemi já.

,,Moc pěkný šátek." slyším z vrchu. Chaoticky se podívám na svůj pas a vyletím ven. Stojí nade mnou a v ruce drží můj šátek.

,,Ty hajzle!" říkám potichu a pevně stiskávám svoji zanpakutou v ruce. Pořád ji osahává, což mě dost prudí a tak to opravdu nevydržím a vyletím shunpem nahoru a strhne se bitka. Odmítá můj šátek pustit a mě se chopí vztek.

,,Tojikomeru, Tanpopo!" ozve se za mnou a borce svážou nějaké žluté zářící nitky. Jeho zanpakutou je zabodlá v mém hrudníku a krev, která padá z mých úst se za okamžik dostává k zemi a pokryje ji jako v zimě sníh.

,,Kakucho, Jagateru!" zaslýchám znova a jakýsi mečík Borečkovi rozsekne rameno a můj šátek padá dolů.

,,Rossalie!" zařičí dívčí hlas a chytá mě, když padám a jeho zanpakutou je stále v mém hrudníku. Mlhavě vidím červené dlouhé vlasy, které mě lechtají po tváři. Chci se podívat kdo to je, ale v tom se mi zavřou oči a já upadám do spánku.

,,Grr..kdy už se ta kravka konečně probudí!" mluví někdo mě přímo u ucha. Pomalu otevírám oči a před sebou mlhavě vidím, jak na mě kouká postava se zelenýma očima a červenými vlasy.

„Sayami-san?!“ křičím a okamžitě vylítávám z postele a obejmu ji.

,,Ój! Nejsi ještě vyléčená!" zakřičela na mě Sayami.

,,Co..Co tu děláš!!" křičím na ni šťastně.

„Co bych tu tak dělala blbko!“ říkala Sayami. „Ale jednu věc mi vysvětli. “ podívá se na mě vážně. „Ue? Co ti mám vysvětlit?“ čumím na ni nechápavě.

„ Koho je tenhle obrovský barák? “ zeptá se mě a rozhlíží se všude kolem.

„Kuchiki Byakuyu. “ řeknu lhostejně a prohlížím si svůj obvázaný hrudník.

„Chotto matte. Kuchiki Byakuyu? Myslíš toho, který je hlavou klanu Kuchiki?“ vyjekla na mě překvapeně.

„ Hm. “ odvětím jí. „ Co s tím? “ zeptám se zvědavě.

„ Co s tím? Co s ním máš? “ vyprskne na mě.

„ Jsem jeho více-kapitán. A z mého domu jsou kasárny 3.divize. Tak bydlím u něj.“ řeknu. „ Je tu s tebou i Yuniko-san? “ ptám se jí nadšeně.

„ Jo, je. Šla na oběd. “ řekne.

„ Tak půjdeme taky ne? Musíš mít hlad. “ říkám s úsměvem.

„ Ještě ses nevyléčila. “ řekne.

O pět minut později už se o ni opírám a jdeme rovnou na nádvoří, kde se obědvá.

„ Rossali-san! “ volá na mě Yuniko. Má černé vlasy sestříhané do mikáda a její oči jsou popelavě fialové.

„Yuniko-san! “ vyběhnu od Sayami a skočím po ní.

„ Sobě nějaká živá. “ zaslechnu Renjiho hlas.

„ Rossalie. Kdo tyhle slečny vlastně jsou?“ zeptá se Yamamoto.

„ Promiňte ještě jsme se nepředstavily. Já jsem Nishoji Yuniko. “ říká Yuniko a uklání se před Velícím kapitánem.

„ A já jsem Akanaji Sayami. Těší mě. “ zašpitne Sayami.

„ Vaše příjmení mi něco říká, Akanaji-san.“ říká Yamamoto a drbe se na bradě.

„ Vážně? Možná je to tím, že moje rodina už po celé generace pomáhá rodu Phantomhivů.“ vysvětluje s úsměvem.

„ Jsou to moje přítelkyně z Akademie. Byly jsme ve stejné třídě, takže ony končí s Akademií až na konci roku.“ říkám s úsměvem.

„ Slečny, váže vás ještě něco s Akademií? Chcete se ještě něco učit nebo už jen čekáte, až skončí rok a vy se stanete Shinigami?“ vypadne z Yamamota z nenadání.

„ Spíše už jen čekáme, až to skončí.“ odvětí Yuniko.

„ A jaké máte plány, až skončí rok?“ ptá se Yamamoto znovu.

„ Chceme se připojit k 13-ti obranným divizím stejně jako Rossalie.“ odpoví Sayami.

„ A co by jste říkali na dřívější promoce? Řekněme za dva dny?“ říká Yamamoto s úsměvem.

„ V-Vážně? “ vyjekne překvapeně Yuniko.

Rozhodlo se, že budou přijaté za dva dny. Nikdy jsem netušila, že to jde zařídit tak rychle. Jako poděkování od Yamamota za to, že mě zachránily. Rangiku se domlouvá s Sayami jestli se přidají k našemu ženskému spolku a Sayami nadšeně odpovídá, že ano a to i přesto, že se nezeptala Yuniko. To je u nich ovšem normální. Yuniko je spíše poctivá a slušná, to ale samozřejmě neznamená, že se neumí bavit. Z nás třech byla na Akademii vždy jediná, která neměla žádné poznámky za chování. No a Sayami je její přesný opak. Dělá si věci po svém, protože má vlastní hlavu. Nerada se zařizuje podle ostatních a nemá ráda přehnané formality. Je většinou moc agresivní a přímá, a proto má zřejmě problémy s používáním kidou.

„A máš už nějakého přítele?“ ptá se mě Sayami.

„Já. Nevím...ty?“ vykoktávám ze sebe.

„Ne..nedaří se mi najít někoho, kdo by snesl moji povahu..“ říká sklesle.

„Myslím, že se mi zdá, že je tu jeden člověk, který ji začíná snášet.“ říkám s úsměvem.

„Neříkej, že myslíš Abaraie!“ vyjekne a praští mě po hlavě.

„Přesně toho jsem myslela!“ vykřiknu v křečích od smíchu.

„Bože! Už nemůžu tvé IQ srovnávat se šumící trávou, protože ta už Tě dávno překonala!“ křičí na mě a zdá se, že upadá do záchvatu smíchu stejně jako já.

„Co se tu proboha tak řehtáte?“ ozývá se za námi Yuniko.

„Níc. Níc.“ ujistí ji Sayami a stejně se řehtá stejně hlasitě jako vždycky. Přisedne si k nám a my jí hned zavedeme o rozhovoru.

„A o čem ten váš slavný rozhovor je?“ ptá se zvědavě a trochu odměřeně, protože jak zná naše témata k rozhovoru, tak by to musela být výjimka, aby to bylo něco normálního.

„Bavíme se o klukách.“ informuje ji Sayami.

„A tomu se tady tak řehtáte?“ ptá se nechápavě.

„Ummm...řehtáme se tomu, že by Sayami a Renji spolu něco měli.“ řeknu a vyprsknu znovu smíchy. „Náhodou. Ti dva by se k sobě docela hodili.“ Rozesmějeme se znovu. Představuju si nemorální Sayami jak kráčí ruku v ruce s Renjim. I když...myslím, že by jim to docela slušelo. Ummm, myslím, že Společenstvo duší už není to, co bývalo. Měli by to přejmenovat na Společenstvo lásky. Protože pokud se tu dá ještě někdo s někým dohromady, což by mě ani nepřekvapilo, tak by to mohlo být dosti zajímavé. A to doopravdy moc!