18. Únos.

„Do Skutečného světa?“ říkám překvapeně.

„Přesně tak. Velící kapitán to udělil tobě. Jde jen o dva dny plus jeden den tam prý můžeš zůstat.“ říká Byakuya trošku sklesle.

„A-A kdy mám vyrazit?“ ptám se zvědavě.

„Dnes po obědě.“ říká a zase čučí do hromady papírů.

„Mám ti zatím něco uvařit, aby si měl co jíst když tu nebudu?“ ptám se.

„Kdyby si byla tak hodná.“ řekne a vstává směrem ke mně. Pevně mě obejme a přitiskne co nejblíž k sobě.

„Budeš mi moc chybět.“ šeptá mi do ucha. Cítím, jak jeho dech naráží do mé šíje.

„Ty mě více.“ zašeptám a přitisknu ho ještě pevněji k sobě. Kousek se ode mě oddálí a zadívá se mi do očí. Naše ústa se k sobě přibližují, když zase slyším, jak někdo přichází.

„Já ho zabiju.“ šeptá a pomalu se ode mne oddaluje. Než si sedne do židle pohladí mě po ruce. „Ohayo, Kuchiki Taichou! Ohayo, Rossali-san!“ ozývá se Renjiho hlas ve dveřích.

„Neměl by si jí říkat náhodou, více-kapitánko Phantomhivová?“ ptá se Byakuya nabroušeně.

„To je v pohodě. Řekla jsem mu, ať mi tak formálně neříká.“ špitnu. Byakuya se na mě podívá umlčujícím výrazem a já se raději ztrácím v kuchyni. Renji oznamuje Byakuyovy, že když budu ve Skutečném světě tak mu pomůže s papírováním, ať toho nemá moc. Na což Byakuya odpoví jen: „Hm.“

Uvařeno už mám a tak jdu s Byakuyou na oběd. U oběda mi Yamamoto vysvětluje, co všechno mám Ichigovy vyřídit a co mám předat Kisukemu.

„Takže ty se budeš ulejvat tři dny ve světě lidí, jo?“ říká vtipně Sayami.

„Emm...si piš.“ mumlám a dávám si sousto do úst.

„Přivezeš mi nějaký suvenýr?“ ptá se mě Yuniko.

„Mm. Určitě.“ odvětím s úsměvem. Rangiku mi říká, abych tam všechny pozdravovala a dovezla jí make-up, protože ten co si koupila, když tam byla posledně je už skoro prázdný.

„To zní jako by si tam jela spíš na nákupy.“ bručí Renji.

„Nezáviď.“ setře ho Sayami.

„Cos to řekla?“ naštve se Renji a zase začíná jejich typická hádka. Myslím, že ti dva se začínají mít až moc v lásce. Pořád do sebe rýpou a nadávají si. To mi připomíná začátky velké lásky mezi Rukiou a Ichigem. Ti dva taky nejdřív vypadali, že se chtějí zabít než, že se mají rádi.

Připravuji se na odchod k Seikanmonu, ale Byakuya mě ještě na chvíli zastaví. V těsném objetí stojíme přes 10 minut.

„Bude mi chybět tvoje vůně.“ špitnu.

„Ty mi budeš chybět celá, drahá.“ odvětí. Než vyrazíme z domu navleče mi na ruku jednu ze svých "rukavic".

„Pro štěstí. Aby si na mě myslela.“ říká a políbí mě na čelo.

„Budu na tebe myslet pořád.“ ujistím ho. U Seikanmonu mimo jiné čeká i Rangiku, Yuniko, Sayami, Riley a Yamamoto.

„Co tu všichni děláte?“ ptám se překvapeně.

„Přišli jsme ti popřát šťastnou cestu!“ vyjekne Rangiku.

„Dávej na sebe pozor, sestřičko!“ říká Riley a objímá mě. Při čemž se na něj Byakuya dívá vražedně. „Hlavně nejdříve vyřiď práci a potom zábavu. Buď opatrná.“ říká Yamamoto a na chvíli mě obejme. „Tak zatím! Ahoj!“ zakřičím a mizím v mezisvětě.

„Háah. Závidím jí.“ říká Rangiku a otočí se na patě a zmizí.

„Omluvte mě, Velící kapitáne. Musím se vrátit k práci.“ pronáší Byakuya a vrací se domů, kde ho čeká spousta práce a červený ananas, který nese vše známě jméno Renji.

********

„Kdy už se ta Rossali vrátí?“ mumlá Rangiku a rýpe se v obědě.

„Má se vrátit dnes, takže jak ji znám tak přijde každou chvíli.“ říká Sayami a zakousává se do masa. „Musí tam mít opravdu nabitý program. Volal jsem jí, ale nezvedala to. Asi toho měla hodně.“ říká Riley trošku sklesle.

„Nezvedla to?“ ptá se Yuniko.

„To k ní nesedí.“ odvětí Sayami přemýšlivě.

„Ale no tak. Nedělejte z toho hned vědu.“ říká Yamamoto klidně.

„Ale co kdyby-“ říká Rangiku, ale vyruší ji, když někdo otevře senkaimon přímo nad seireitei.

„To bude Rossali!“ zakřičí nadšeně Hinamori. Místo toho, ale ze vzešlého prachu vyletí Rukia a Ichigo.

„Rukia? Ichigo? Co tu děláte?“ ptá se Renji nechápavě.

„A kde máte Rossalii?“ ptá se Rangiku.

„Ross-san? Právě kvůli tomu jsme tady.“ řekne Rukia a s pomocí Ichiga přistanou na zemi.

„Co tím myslíš?“ vyjekne Riley.

„No...před třemi dny jste říkali, že ji za námi pošlete s důležitými informacemi. A když nepřišla tak jsme se sem přišli raději podívat, jestli se tu něco neděje.“ říká Ichigo zmateně.

„Jak nepřišla?“ vyjekne Sayami.

„Vždyť procházela Senkaimonem a šla rovnou za vámi!“ křičí Yuniko.

„Klid!“ křičí Yamamoto, když vidí, jak jsou všichni zmatení.

„Takže...Rossalie za vámi nedorazila?“ ptá se.

„Ne.“ říká Rukia a podívá se na své ruce, které se začaly třást.

„A cítily jste před těmi třemi dny, že se senkaimon ve světě lidí otevřel?“ ptá se znovu.

„Ne. Ale..co se tu děje?“ ptá se Ichigo a začíná mu to pomalu docházet.

„Ten den, kdy měla za vámi přijít vešla do senkaimonu. Tudíž když není ani tady a ani tam znamená to...“ mručí Yamamoto.

„...že se jí muselo v mezisvětě něco stát.“ doplní ho Rangiku a začíná se třást.

„Kapitáne 12.divize, Kurotsuchi Mayuri mohl by jste nás zavést do vašich kasáren, abychom se mohli podívat na video záznamy z mezisvěta?“ ptá se Yamamoto.

„Samozřejmě.“ odpoví Mayuri a už si to všichni jdou do jeho kasáren. Rangiku se bojí a tak je jí Gin co nejvíce nablízku, aby se přestala bát.

„Jak ty záznamy fungují?“ ptá se Ichigo zvědavě a prohlíží si jeho nádobíčko.

„V mezisvětě máme své kamery, abychom ho mohly jednak sledovat a jednak abychom věděly, kdo a kdy prochází. Za skoro 200 let se ještě nestalo, aby kamery přestaly snímat. Asi vás to nepřekvapí, ale je to vynález Urahary Kisukeho.“ řekne a zatím hledá záznamy toho dne. „Tady je to.“ řekne a rozklikne to. „Tak se na to podíváme. Teď prochází bránou.“ říká a všichni napjatě sledují. „C-Cože!“ řekne, když obraz před kamerou najednou zčerná a po dvou minutách se obraz zase vylepší, ale bohužel já už se v mezisvětě nenacházím.

„Co se to stalo?“ kroutí hlavou Ukitake. Po dvou hodinách ladění obrazu a všemožných deformacích obrazu přijde Mayuri na to, že někdo zastínil v tu dobu všechny kamery, co tam jsou, a tudíž podle kamer nic nezjistíme.

„Vyšlu do mezisvěta svoji jednotku, aby se podívali po nějakých stopách.“ říká Soi Fon rázně.

„Nemu. Půjdeme s nimi.“ říká Mayuri a ujišťuje Velícího kapitána, že udělají vše, co je v jejich silách.

Dvě hodiny. Už jsou to dvě hodiny, co vstoupili do mezisvěta. Všichni netrpělivě sedí před bránou a čekají.

„Co se mohlo stát! Sakra!“ říká Sayami a bouchá rukou do země.

,,Hlavně se skus uklidnit, Sayami-san.“ utěšuje ji Renji a hladí ji po ramenu. Brána se otvírá a s nimi přichází i Kisuke a Yoruichi.

„Co jste zjistili?“ ptá se Yamamoto netrpělivě.

„V mezisvětě je dohromady 20 kamer. V tu dobu kdy se Rossalie ztratila, byly všechny kamery zastíněny. U jedné z nich jsme našli otisk bot, což znamená, že před všemi kamerami musel někdo stát.“ říká Kisuke.

„A taky...“ ozve se za ním Yoruichi.

„Našli jsme tam jen toto.“ říká a v ruce svírá světle modrý šátek.

„T-To je..!“ vyjekne Byakuya.

„Rossalinino“ říká Rangiku a zatne ruku v pěst.

„Myslím, že to bylo plánované.“ vypadne z Kisukeho znovu.

„Co tím máš, namysli?“ ptá se Yamamoto.

„Únos.“ říká Mayuri. Rangiku se z ničeho nic rozběhne a vezme do rukou můj šátek. Obrátí ho lícem k sobě a vidí na něm kapky krve.

„Je....je zraněná...!“ koktá pomalu. Byakuya se rozběhne a zírá na šátek. Konce, které mimo jiné jsou součástí mašle, když ho mám na sobě, byly celé od krve.

„Zranili ji?“ říká Ichigo zděšeně.

„Ale kde teda je!“ říká Sayami sklíčeně.

„Není v mezisvětě. Není ve Skutečném světě. Musí být v Soul Society.“ praví Mayuri a zadívá se na oblohu.

>>>>>MEZITÍM CO VYMÝŠLEJÍ BOJOVÝ PLÁN<<<<<<<<

Pomalu otvírám oči. Kde...to jsem? Otevřu oči a pod sebou vidím 5 metrovou výšku. Kde...to jsem? Krouží mi hlavou.

„Vzbudila si se, Phantomhive Rossalie?!“ ozývá se dole nějaký mužský hlas. Soukyoku. Jsme na Soukyoku. Jsem připoutaná na té divné věci, na které jsou ti, kteří mají být popraveni. Co se stalo? Co...jsem provedla.

„Opravdu vypadáš úplně jako Jane.“ vypadne z něj. Jak...jak zná moji mámu!

„C-Co po mě chcete!!!“ křičím na něj v naději, že mi odpoví.

„Díky tobě si podmaním celý svět!“ křičí na mě.

„Co..je to za...kravinu?“ vykoktávám ze sebe.

„Donutím tě použít tvůj bankai a díky té děsivé síle, kterou ti potom odeberu." říká a náhle se zasměje ve velkém stylu. Myslím tím ve stylu MUHAHAHAHAHA xD.

„Děsivé síle? Můj bankai není nic moc, neporazila bych ani kapitána.“ zalžu, ale jen trošku. S troškou snahy bych možná některého kapitána sundala, ale nemíním se tím vychloubat zrovna teď.

„Zatím. Až se probudí síly z toho dne, tak budeš daleko silnější. Nemá smysl to přede mnou skrývat!“ říká.

„Jaké síly?“ ptám se nechápavě. O čem to k sakru mluví?

„Nevíš o tom? O pravé síle té krychle, do které vás rodiče dali, aby vás zachránili?“ říká a zasměje se. Myslím, že do té jeho proříznuté huby se vlezla půlka seireitei.

„Jaké pravé síle sakra!“ zařvu naštvaně. Už mě začíná štvát, že mluví o něčem, co nechápu.

„Krychle pomocí kidou. Jedna ze zakázaných technik. Krychle pohltí uživatelovu sílu, kterou má v bankaii a nechá mu jen drobnou sílu, asi 5x menší než obyčejně v shikaii má. Krychle je nedobytná, ale rozpadá se po max. 2 dnech. Rozpadá, ummmm. to jsem řekl špatně. Spíše vstřebává.“ říká. „Vstřebává?“ vyjeknu ještě nechápavěji než předtím.

„Byly jste v té krychli dva. Krychle byla vytvořena z dvou bankaiů na úrovni kapitána. Síla těch dvou bankaiů se po těch 2 dnech vstřebá do toho, kdo má největší reiatsu v okolí 12 km. A ten kdo měl v té době nejsilnější reiatsu i jako dítě, si byla ty.“ C-C-Cože!!!! Vytřeštila jsem oči a nechápavě jsem se na něj podívala.

„To znamená, že ty máš sílu jak svoji, tak matky a ještě k tomu otce. Než se všechny tvé síly dostanou k životu bude trvat nějakou dobu. Ale já přišel na to, jak zařídit, aby se probraly už dnes, a ještě k tomu je všechny připojím ke své síle, vyhladím všechny a začnu novou éru!“ opět se začal křenit. Začal mimo jiné mluvit o tom, že to půjde jen v případě, že budu v bankaii a jakési další kecy.

„To nedovolím. Nepoužiji bankai ani kdybych tu měla chcípnout.“ říkám s vražedným pohledem v očích. V ruce jsem svírala svoji zanpakutou, ale nepoužila jsem ji, protože mi to došlo. Provazy, kterými jsem tu přivázaná, nejsou obyčejné. Odčerpávají mé reiatsu. Kdybych použila nějaký svůj útok tak moje síla tak akorát posílí tu jeho. To nedovolím.

„Tak ti trošku pomůžu.“ řekl a vytasil bič.

Po půlhodině bičování jsem byla celá od krve a tak tak jsem držela svoji zanpakutou v ruce. Nemíním Suzuki pustit. Ona je tu v boji vždy pro mě a nikdy to nevzdá. Proto se nevzdám ani já.

„Pořád si stojíš za svým, Rossalie?“ ptá se mě s úsměvem, nebo možná spíše smíchem. „N. Neřekla....jsem...to...snad...jasně?“ odvětím mu a zavřu levé oko, přes které nevidím, protože mi teče z čela krev.

„Takže ty tu opravdu chceš chcípnout?!“ křičí na mě a opět mě bičuje. Už pomalu ani nemám sílu cokoliv říct. Proč...proč mi tohle nikdo neřekl? Proč se dozvídám až teď o tom, co všechno ta krychle zavinila? Sakra! Sakra! Nepoužiju shikai..nepoužiju bankai...už jen kvůli tomu nebezpečí, v kterém by všichni byly, kdyby se mu podařilo odčerpat všechnu moji sílu.

„Už mě to nebaví. Řeknu ti ještě jednu věc. Klidně nepoužij nic, ale stejně to nijak nepomůže. Moje úroveň je teď na úrovni kapitána. Když vysaju tvoje reiatsu, které máš i bez té své zanpakutou tak i tak se má síla zvětší a já nastolím to, co chci.“ řve na mě a jde dolů za svými podřízenými, kteří ho celou dobu sledují a hlídají okolí.

„Řekni mi, Rossalie. Není to trochu mrzuté, že tu není nikdo, kdo by tě zachránil? Nebolí tě srdce z toho, že tu chcípneš sama?“ křičí na mě, aby mě ještě víc naštval. „Tolikrát si nasadila svůj život za to, aby oni byly v pořádku. Dělala si to, co ti oni přikázali. Pomáhala si jim. Starala ses o bezpečí všech, které znáš a bereš je za své přátele. A oni nejsou ani schopni ti to vrátit. Tohle by mě opravdu nasralo! Ale víš, Rossalie. Asi tě nechtějí chránit. Možná, že celý ten čas s tebou byli jen proto, že si vnučka Velícího kapitána. Dělali vše proto, aby ho nenaštvali a nezastihl je krutý trest. Vlastně se jim uleví, když nebudou muset nic hrát.“ Soka...tohle mě nikdy nenapadlo. Nikdy jsem nepomyslela na to, že by tohle mohla být pravda...nebo jsem na to spíše nechtěla myslet. Celý ten čas si myslím, že jsem pro ně možná...důležitá nebo prostě někdo kdo není jenom známý, a že je to moje druhá rodina...ale nikdy jsem nepomyslela na to, že by to mohlo být takhle...jsem já ale hloupá.

„Opovaž se tomu věřit, Ross-chan!“ řve z lesa pro mě hodně známý hlas.

„Kdo je to?“ ptá se chlápek. „Co..tu...děláš....nemu..síš..se...pře...máhat...jen....pro...to..že...jsem...vnu..čka...Ya..ma...mo...ta“ vykoktávám ze sebe z posledních sil.

„Neříkej, že si tomu uvěřila! Opravdu si myslíš, že by se přetvařovali? A co já a ostatní? My jsme do teď nevěděli, že si vnučka nějakého Velícího kapitána. A i kdybychom to věděli...NEZMĚNÍ TO NIC V TOM, ŽE JSME PŘÁTELÉ A BUDEME TĚ CHRÁNIT!“ řve po mě Ichigo, který má zanpakutou hozenou přes rameno.

„Ichi...go“ vykoktávám. Týpek se na mě rozběhl se zanpakutou dokud byl Ichigo daleko a chtěl mě nejspíš zabít.

„Unare, Haineko!“ ozývá se vedle mě a týpek zacouval zpět na zem.

„Co to má znamenat! Říkal jsem vám, ať zařídíte, aby se sem nikdo nedostal!“ řve na chlapy za ním. Zřejmě chtěl zdrhnout, ale podle toho co jsem slyšela se mu to nepodaří. Slyšela jsem totiž tu známou větu: „Chire, Senbonzakura!“

Mezitím, co se ho snažili chytit, aby ho mohli vyslechnout, než ho zabijí mě Hinamori, Rukia a Rangiku sundávali.

„Ten provaz nejde přeseknout.“ stěžuje si Hinamori.

„Taky mi to nejde!“ přidá se Rukia.

„Nechte to na nás!“ ozve se Sayami a Yuniko. Než se do toho pustili dostala se přede mně Sayami. „Krávo!“ zařve a dá mi facku.

„Mohla si alespoň vyslat nějaký podělaný kidou, abychom přišli dřív!“ řve na mě znovu. „G...Gomen...“ říkám sklesle.

„Dej jí ještě jednu...a pořádnou!“ řve na Sayami Yuniko.

„Rozumím!“ odpoví Sayami a praští mě znovu.

„No ták! Přestaň ji mlátit! Vidíš přece, že už tak je skoro mrtvá!“ zařve Hinamori a odsune Sayami stranou.

„Tche!“ prskne Sayami a začne přeřezávat provazy.

„Vážně to nejde!“ mrmlá Yuniko.

„Nechte to na mě! Hoero, Zabimaru!“ ozve se za nimi a zpoza lesa vyskočí Renji a usekne provaz a málem i moji ruku.

„Oj! Nemůžeš být trochu opatrnější?“ opře se do něj Sayami.

„Buď zticha!“ odvětí a přesekne zbylé tři části provazu. Rangiku mě chytla do náruče a zdá se, že se rozhodla, že mě odnese do 4. divize sama.

„Nech to na mě.“ ozve se za ní. Byl to Byakuya, který mě vzal opatrně do náruče a shunpem zmizel v lese.

„Ten je ale ráznej!“ uchechtne se Sayami.

„Taky je to můj kapitán!“ vytahuje se Renji.

„Mluvíš jako by si s ním chodil!“ zařehtá se Sayami.

„Víš...“ začal Renji. „Podle toho, jak se chovám vždycky, bych ti měl říct jak velká si kráva a házet po tobě všemi věcmi, co tu nasbírám a na závěr vzít všem zanpakutou a zapíchat je do tebe.“ Zřejmě se zamyslel a dal si ruce v bok. Sayami na něj jen tupě koukala.

„Ehm? Tak soráč.“ pískla a trochu nervózně se zasmála. Renji pohodil hlavou a dal si zanpakutou přes rameno.

„Radši vypadnu, než se rozhodnu, že tvoje hlava by byla nádhernej exponát na skříni mých rodičů.“ říkal a otočil se k ní zády.

„Ue?“ zahekla.

„K sakru!“ zabručí.

„Co je?“ ptá se nechápavě Sayami.

„Já zapomněl, že rodiče nemám.“ vypadne z něj.

„Ross… Ross… Ross“ doléhá k mým uším. Vmžiku si vzpomenu, co se stalo a otevřu oči. Chtěla jsem vstát, ale Byakuya mě zarazil.

„Lež. Máš hodně zranění, tak není dobré ještě vstávat.“ říká s utěšujícím výrazem ve tváři.

„Ostatní?“ špitnu a odfouknu si vlasy z čela.

„Jsou v pořádku, ale hlavně jsou rádi, že si v bezpečí.“ Políbil mě na čelo.

„Gomen...za všechny ty problémy. Jsem opravdu hrozná!“ Dal mi před ústa ukazováček

„Pššš. Neříkej takové kraviny.“ Usmál se.

„Už..Už se probrala?“ ozve se ze zahrady Rangiku, která je zabalená v kapitánské haori, která podle zadního čísla, patří Ginovy.

„Ano.“ odpoví ji Byakuya.

„Díky bohu!“ říká Rangiku a pohladí mě po čele.

„Příště už Tě nenechám jít samotnou!“ vyjekne na mě.

„To zní jako by ses za to obviňovala. A pokud to tak je, tak s tím přestaň, protože je to chyba jediného člověka a to mě.“ ujistila jsem ji. Nemám ráda, když se někdo trápí chybami, které nadělám já. Přímo to nesnáším.