2. Honba za respektem

       Nakonec jsem cestou domů šla pomalu, protože jsem byla utahaná jako pes. Když jsem tak přemýšlela o tom, že je možná dobře, že Kuchiki nic neříkal na mé jídlo, vyskočila na mě z čista jasna Rangiku. 

,,UÁÁÁÁ˝ zařvala jsem a dívala jsem se zda-li je to skutečně ona. Přemlouvala mě, abych s ní šla na chvíli na střechu a my si mohli popovídat. Byla jsem tak nehorázně utahaná, ale přesto jsem tam s ní na chvíli šla.

,,Tss. Víš vůbec, co říkáš? Mluvíme tu o Kuchikim.˝ řekla jsem a na znamení ospalosti jsem zívla. 

,,No a? Třeba není tak hrozný jak vypadá˝ vyjekla na mě s nevinným pohledem. Trošku to znělo jakoby mě s ním chtěla dát dohromady. To tak! 

       Když jsem konečně došla po celém dnu domů, vlítla jsem rychle do sprchy a potom ulehla do postele. Za deset minut jsem byla tuhá jako dřevo a upadla jsem do bezesného spánku. 

       Ráno jsem si připadala vyspaná a plná energie. Protáhla jsem se a mrkla na hodiny. Půl deváté pohodička. 

,,Sakra!!˝ zařvala jsem a začala jsem se rychle oblékat a upravovat. No jo, zapomněla jsem na to, že v devět už mám být u    Byakuyu a připravovat snídani. Kdyby cesta od mého domu k jeho netrvala bezmála 15 minut nemusela jsem tolik spěchat.                                            Naštěstí jsem byla před jeho domem přesně a ani jsem nebyla zadýchaná. Až tedy na to, že jsem se nestihla najíst a moje břicho se ozývalo čím dál víc. Byakuya se svým abnormálním výrazem seděl za stolem a sděloval mi, co si dá k snídani. Já raději nad ničím nepřemýšlela a dala se do práce, ať se potom stihnu nasnídat, než půjdu za Hinamori. Naštěstí uvařit snídani nebylo tak těžké, takže už se zbývalo jen zeptat, jaký si dá čaj a nachystat jídlo. 

      Naservírovala jsem mu to a chvíli jsem za ním zase stála, čekajíc na nějakou reakci, ale stejně se zase nic nestalo. Bylo tam ticho. Když už jsem se konečně odhodlala, že půjdu zase uklidit kuchyň. V tom se do toho hrobového ticha ozval můj žaludek. Kuchiki se na mě otočil a já jsem myslela, že je po mě. 

,,Nenajedla ses?˝ zeptal se s tím jeho na nervy jdoucím výrazem ve tváři. 

,,Zaspala jsem, neměla jsem čas.˝ vykoktala jsem ze sebe a raději rychle jsem zajela do kuchyně, abych se vyhla tomu, že mi bude vykládat jak moc je snídaně důležitá. Stačí, že to dělá Yama-jii když se dozví, že pořád jen pracuju a nejím. No co, stane se.    

     Konečně jsem vyklouzla z jeho sídla a tak jsem se rozhodla se jít najíst. Když už jsem si to, ale mířila domů zavolala na mě z povzdálí Hinamori, jestly už jdu za ní. Neměla jsem na vybranou a šla jí pomoci. Při práci se v dvouminutovém intervalu ozýval můj žaludek a Hinamori to po půl hodině začalo trošku lést na nervy. Z nenadání se zvedla a řekla, že za chvíli přijde. Přišla a přinesla sebou pro nás obě snídani, a tak jsme se při práci konečně najedli a mě konečně přestal mluvit žaludek. Blížil se čas oběda a Hinamori se mě zeptala, zda-li bych s ní nešla na oběd, nacož jsem se omluvila, protože mě teď čekala noční můra, alias úklid v 11.divizi. Popřála mi hodně štěstí a pevné nervy a já běžela za další prací. 

     Doběhla jsem ke kasárnám 11.divize a venku už stál Ayasegawa s Ikkakem a měřili čas. ,,Přesná jako hodinky.˝ zakřičel Ikkaku. Nic jsem na to neřekla a radši jsem se chystala, že se dám do práce. Když se mi za zády najednou objevil Yumichika a položil mi ruku na rameno myslela jsem, že omdlím. Přišel se mě zeptat, jestly bych si dala s Ikkakem menší souboj. ,,Are?˝ zamumlala jsem a začala přemýšlet, proč o to prosí zrovna mě. Řekl, že když na to přistoupím, nebudu muset dneska uklízet. Řekla jsem si proč ne. Je přece lepší dělat odpoledne něco, co mě baví, než uklízet ten bordel po těch hovadech. 

     O deset minut později jsem už stála před Ikkakem a v ruce svírala dřevěný mečík. Napadlo mě, jestli vědí o mých výsledcích na Akademii nebo ne, ale to bylo stejně jedno. Po půl hodině neustálého šermování a kopání a všelijakých dalších pohybech se mi podařilo Ikkakovi zlomit meč a tím ho překvapit na nejvyšší míru. Celá 11.divize, která tento souboj napjatě sledovala byla překvapená a neschopná slova. Are? Are? Are? Říkala jsem si v duchu a kolem mě lítali otazníky ze strany na stranu. Teď jsem nevěděla, jestly mi příjdou poblahopřát, nebo na mě všichni naskáčou a zabijí mě na místě. 

,,To bylo překvapivé.˝ řekl Yumichika a začal se smát Ikkakovi, který na to řekl, že se vůbec nesnažil a nechal mě vyhrát. No jo, chlapy. Kdyby jednou přiznali, že je holka v nečem lepší než oni, ztratili by tu svoji mužskou píchu. Ještě, že nejsem chlap. 

       Neměla jsem co na práci, jelikož jsem nemusela celé odpoledne uklízet a další práce byla až večer, rozhodla jsem se, že se asi půjdu podívat na Rangiku a kdyby měla čas, mohli bychom vyřešit naši debatu. Cestou jsem potkala Shunsuie a Ukitakeho, kteří byli přesně tak milí, jak se o nich povídalo. Než jsem, ale došla tam kam jsem chtěla, někdo mě zastavil. A ten někdo byl buď bohužel nebo bohudík, Zaraki Kenpachi. Chvíli jsem na něj civěla a potom jsem ze sebe vysoukala něco ve smyslu, jestly něco potřebuje. Protože mu Yumichika řekl, že jsem Ikkakovi nakopala pozadí, tak si prostě řekl, že si se mnou zabojuje. Ne však s dřevěným mečem, ale se zanpakutou. Když to dořekl vypadal, že nad něčím přemýšlí a nakonec se zeptal,  jestly mám zanpakutou. Což mě trochu urazilo, protože jak bych mohla být Shinigami, kdybych neměla zanpakutou. 

     Utkaly jsme se na jedné louce asi 30 km od Rukongaie a navíc mě upozornil, abych ho nešetřila tak jako Madarameho a abych se do toho opřela na plno. Na což jsem mu řekla to samé, protože já přece nejvíc dobře věděla, že síla kterou mám, určitě není síla 8. důstojníka 4.divize. 

     Po dvouhodinovém souboji jsem padla na kolena, protože jsem skoro nemohla dýchat, navíc jsem neviděla na jedno oko, protože mi z čela tekla krev a ještě k tomu jsem si asi odrovnala levou nohu. Kenpachi měl trochu rozseknutou hruď a dýchal sice líp než já, ale bylo znatelné, že je taky trošku vyřízený. Tak jsem tak klečela a on se najednou z ničeho nic směrem ke mě. Nevěděla jsem, co se děje, ale nemohla jsem se ani pohnout. Přišel ke mně a napřáhl ruku. Přivřela jsem oči, protože jsem si myslela, že mi jednu chce vrazit. Místo toho mě hodil přes rameno jak pytel brambor a řekl mi, že tohle je teda podvod a že to tak nenechá. Nevěděla jsem, co přesně tím myslí, ale raději jsem se neptala. 

       Donesl mě do kasáren 4.divize a doslovně mě hodil Hanatarovi na hlavu, aby mě ošetřil. Hned potom šel do kasáren 1.divize, aby si promluvil o tom, proč někdo jako já je 8.důstojník u divize, která hlavně léčí. 

      Velící kapitán se rozhodl, že svolá všechny kapitány a pohovoří o změnění mé hodnosti. Zaraki všem oznámil, co se stalo a Velící kapitán ho doplnil o potřebných informacích. Kapitánu Kuchikimu, Kapitánce Soi Fon a trošku i Kapitánce Unohaně se to moc nelíbilo. Kapitánovi Kurotsuchimu to bylo šumák a ostatním se to jevilo jako dobrý nápad. Velící kapitán mě chtěl přidělit do 6.divize jako 3.důstojníka. Kuchiki se uchechtl a zeptal se proč zrovna jeho divize. Soi Fon byla toho názoru, že pokud mám na to mít hodnost 3.důstojníka tak to musím dokázat, a že si zatím nemyslí, že by to mohla být pravda. Yamamoto se zamyslel a rozhodl se, že ti kterým se návrh nelíbí můžou sestavit úkoly, kterými to mám dokázat. Ty úkoly ovšem Yamamoto nejdříve sám pročte a schválí. Kuchiki i Soi Fong sklapli a řekli, že něco vymyslí. 

     U vaření se na mě Kuchiki díval takovým vražedným pohledem a já jsem věděla, že to bude nejspíše tím, že mě Yama-jii navrhl zrovna do jeho divize. No což, co já s tím mám udělat. ,, Že jsem s tím Kenpachim vůbec bojovala.˝ proklínala jsem se v duchu. Kuchiki k jídlu nic nepodotkl, ale vypadal jako by chtěl něco říct, ale neví jak to zformulovat. Chvíli jsem čekala jestly se už teda rozhoupe něco říct, ale k ničemu se neměl, tak jsem raději šla za Rangiku. 

     Řekla jsem Hinamori a Rangiku o tom, že budu mít zřejmě jinou hodnost tak kolem mě skákaly, usmívali se a blahopřály mi. Největší obavy jsem měla z toho, co na mě ti dva kapitáni vymyslí jako úkoly. Nevím, jestli se toho bát nebo nikoliv!