20. Dovolená.

„Doufám, že tam budou nějací pěkní kluci!“ Bručí Rangiku zatímco se oblékáme, protože za chvíli vyrážíme na diskotéku.

„Nemáš náhodou Gina?“ Křičím po ní.

„V jejím případě bych se ani nedivila, že by jí Gin nestačil.“ Zažvatlá Nanao.

„Dělala jsem si srandu!“ Obhajuje se Rangiku.

„Jasný, jasný. Co budeš říkat, až budeš nějakému týpkovy žhavě sedět na klíně?“ Rýpne si do ní Sayami.

„No tak, no tak. Nemá cenu kvůli tomu dělat takovou estrádu, když to myslela jen ze srandy.“ Hájím ji.

„Ty, aby ses jí taky nezastala.“ Mumlá Sayami.

„Bavme se raději o něčem jiném. Máme dovolenou tak dost hádek.“ Přesvědčí nás Rukia.

„Máš pravdu. Měli bychom se spíše bavit, než se hádat.“ Kývne souhlasně Nemu hlavou.

„A...máme opravdu dovoleno jít pryč?“ Ptá se nevinně Isane.

„Od koho?“ Říkáme s Rangiku jednohlasně.

„Od kapitánů.“ Špitne.

„Ale prosimtě. Ti budou rádi, že se nás na chvíli zbaví.“ Říká Yuniko a prohrábne si vlasy.

„Tak jak jste na tom?“ Vstupuje do dveří Yoruichi a Soifon.

„Isane se ještě obleče a já se jdu zatím zeptat Inoue jestli jde s námi.“ Řeknu a zmizím za dveřmi.

„Inoue-san! Inoue-san!“ Klepu zběsile na její dveře. Bez váhání otevřu dveře, ale že se tomu vůbec divím, čeká mě opět něco nemorálního. Stačí když to vysvětlím asi takto...Inoue...Ishida...postel...košile a tričko na zemi....emmm...BYLA JSEM POHORŠENA. Sklopila jsem hlavu.

„Omluvte mě.“ Řekla jsem pohoršeně a zavřela jsem dveře. Byla jsem mimo, že jsem si dveřmi asi rozbila nos.

„Aůůůůů“ Zaúpím.

„J-Jsi v pořádku?“ Otevře Ishida dveře a raději rychle odejde.

„Co si potřebovala Rossali-san?“ Ptá se mě Inoue s obavami.

„Jdeš s námi tancovat?“ Ptám se a zřejmě se moje pohoršení pomalu vytrácí. Nenechala se dlouho přemlouvat a už stála před skříní a já ji pomáhala vybrat oblečení.

„Ještě si upravím vlasy. Počkáte na mě?“ Špitne nevinně.

„Jojo. Počkáme na tebe venku, jo?“ Řeknu a mizím za dveřmi. Holky už čekají venku a já se vydávám chodbou ven. Je to zvláštní. Když je tenhle hotel jen pro holky a nemůžeš tu narazit na druhé pohlaví... EHM...zastavím se a zamyslím se nad tím, co se stalo před chvílí. Takže opravuju větu. NEMĚLA by si narazit na druhé pohlaví. Cestou přemýšlím, že si ještě skočím na záchod, když v tom mě někdo drapne za ruku a vtáhne mě na záchodky.

„Co to k sak-“ Zarazím se.

„Byakuya? Co tu děláš?“ Vyjeknu ze sebe, když se o moji kůži otírá jeho odhalená hruď.

„Nevydržel jsem to. Musel jsem Tě vidět.“ Řekl a políbil mě.

„Ještě, že si to nevydržel.“ Šeptnu a políbím ho.

„Pročpak?“ Ptá se mě nechápavě.

„Byla jsem připravená list po půlnoci oknem do tvého pokoje.“ Přiznám se.

„Tak to Tě budu čekat.“ Začneme se líbat.

„ÓÓi! Rossali! Kde se k sakru flákáš!“ Slyším, jak křičí Sayami. Naposledy mě políbí a já rychle běžím za nimi ven.

„Kde si k sakru byla?“ Vyjede po mě Sayami.

„Čekáme tu na tebe snad věčnost.“ Přidá se Yuniko.

„Gomen, gomen. Byla jsem na záchodě.“ Vymluvím se. I když to zase nebyla až tak velká výmluva, protože jsem na záchodě opravdu byla. I když jsem tam zrovna nedělala to, co bych měla.

Kolik hodin uběhlo od doby, co tu sedíme a popíjíme? Asi tři. Řekla bych, že já, Yoruichi, Matsumoto a Inoue jsme už jediné, které dokážou stát. Hinamori, Rukia a Soifon jsou na tom nejhůř. Jsou hodně, opakuji hodně opilé a mám takový pocit, že je budeme do hotelu muset táhnout. Musím se přiznat, že i když dokážu stát a ještě k tomu tancovat, už také pomalu nevím o světě. Taky bych řekla, že ti týpkové co sedí pár stolů před námi se už od toho co jsme přišli, domlouvají, že nás sbalí a jak to udělají. Sakra a já jsem zrovna teď ve stavu, že bych jim nedokázala dát ani facku. Pche takže doufám, že se nic nestane a nakonec odejdeme dřív než se rozhodnou využít našeho stavu. Yuniko, Matsumoto a Inoue se rozhodli, že už půjdou a vezmou sebou Rukiu, Hinamori a Soifon. Slíbili jsme, že tak do hodiny už taky půjdeme. Zbyly jsme tam jen já, Yoruichi, Sayami, Isane a Nemu. Nanao odešla už před hodinou, protože zdá se, že ji takováto zábava nevyhovuje. Sayami zrovna řve po číšníkovy, ať nám donese celou flašku whisky. Hahá jsem opravdu zvědavá, kdo mě dneska potáhne domů.

„Musím jít na záchod.“ Řeknu a rozejdu se směrem k WC. Yoruichi se už chtěla zvednout, že půjde semnou, ale pod nohy ji přistála Sayami, která zrovna byla uprostřed svého tance.

„Zdravím, krásná slečno!“ Zastaví mě někdo před dveřmi.

„Také zdravím. Omlu-“ Přerušilo mě, když mě nějaký opilý týpek, zřejmě ten od stolu naproti, opřel o zeď a chytil mi ruce. Snažila jsem se mu vyvléknout, ale měl právě v tuto chvíli více síly a já se nezmohla ani na to dát ruku v pěst. Začne se ke mně přibližovat. Ne! Já nechci! Jsem tak mimo, že ani nedokážu řvát. Už je skoro u mě.

„Ale, ale. Neměl by jste dělat věci proti něčí vůli.“ Ozve se známý hlas a týpkovy jedna přiletí.

„Si v pořádku?“ Ptá se mě hlas a já nevím kdo to je, protože mě ještě nenapadlo otevřít oči. Otevřu je.

„Gine?“ Zaúpím nechápavě.

„Zdravíčko! Vypadá to, že ses dostala do nějakého nebezpečí!“ Říká s úsměvem.

„Ah. Děkuji za záchranu!“ Poděkuju zdvořile.

„A co tu vlastně děláš?“ Ptám se ho, když míříme ke stolu.

„Přišel jsem se podívat jak je na tom Rangiku.“ Usměje se.

„Are? Nepotkal si ji? Před chvílí odešla. Museli jste se minout!“ Říkám nechápavě.

„Vážně? Nikde jsem ji nepotkal. Zvláštní. Asi se půjdu podívat, jestli se jim taky něco nestalo.“ Jeho výraz vypadá, že má trošku strach. Po té události, co se stala mě se mu ani nedivím.

„My už taky půjdeme.“ Říká Yoruichi zatímco platí všechno to, co jsme vypili.

Cestou se pořád rozhlížíme, jestli je náhodou někde neuvidíme.

„Auvajs.“ Slyším její hlas kdesi v příkopu.

„Rangiku!“ Zařve Gin a rozběhne se do nejbližšího příkopu, přičemž mu uklouzne noha a místo běhu se za ní kutálí. Což nám mimo jiné způsobí hrozivý záchvat smíchu. Po deseti minutách Gin se zřejmě naraženou kostrčí vyloví všechny dívky z příkopu.

„Po svých už nepůjdeš ani náhodou.“ Říká s upřeným a káravým výrazem ve tváři a vezme Rangiku do náruče. Z toho smíchu se mi motá hlava a jen cítím jak se mé tělo převažuje a já padám do příkopu. Emmm, to bude nejspíš proto, že jsem se Ginovy smála.

„Co to vyvádíš?“ Ptá se mě ten, kdo mě v poslední chvíli chytil do náruče.

„Bya...Byakuya?“ Soukám ze sebe. Nakonec se tam objevila snad většina kluků a každý si vzal na starost jednu dívku, kterou poslušně odvede domů.

„O- Omlouvám se.“ Šeptám potichu.

„Proč se omlouváš?“ Ptá se mě Byakuya.

„Jsem tak hloupá...pořád mě musíš zachraňovat..“ Říkám smutně.

„Řekl jsem ti snad někdy, že mi to vadí?“ Usměje se.

„A..nevadí?“ Překvapivě vyjeknu.

„Alespoň mi tím dovoluješ, abych se cítil jako tvůj hrdina.“ Zasměje se.

„Arigatou, Bya-kun.“ Začervenám se.

„Are? Není tohle hotel pro kluky?“ Nechápavě se na něj podívám.

„To je.“ Potvrdí.

„A neměla bych jít do svého hotelu?“ Čučím na něj.

„Ne, neměla bys.“ Odpoví. Už zase...tiká mi z něj obočí. Někdy mě jeho lhostejné a krátké odpovědi úplně zabíjí.

„P..Proč?“ Přitisknu hlavu na jeho hruď.

„Cítil bych se bez tebe osamělý. Chceš, abych se tak cítil?“ Podívá se mi do očí. Rozpouštím se. On je...moje droga. Droga, kterou užívám jen já....a nikdy nedovolím...aby tuhle drogu užíval někdo jiný. „Samozřejmě, že nechci.“ Pohladím ho po zádech. Mrknutím oka mi sundá boty a hodí mě na postel. Vysvleče si svůj rádoby hábit a lehne si vedle mě.

„Dneska budu mít ty nejkrásnější sny.“ Pohladí mě po vlasech.

„Em..Proč?“ Vezmu jeho ruku do svých dlaní.

„Čím blíž si, tím krásnější ty sny jsou.“ Šeptá mi do ucha a obejme mě. To, že budu někdy usínat vedle něj....to byl můj nejtajnější sen.

Před východem slunce se doslova plížím do našeho hotelu. Tche! Hlava mě bolí a navíc se ještě trochu motám. Na sobě mám Byakuyův župan a mám trochu strach, aby mě tu někdo neodchytl. Všechny dveře byly zamčené a tak jsem se rozhodla, že vlezu k Rangiku oknem. Jedna výhoda byla ta, že Rangiku měla postel u okna. Ahh, alespoň dopadnu do měkkého. Snažím se být potichu, abych ji náhodou nevzbudila. Ona se sice nezdá, ale když se špatně vyspí, umí být pěkně otrávená, ale to snad každá. Už jsem v oknu a chci přeskočit postel, abych ji náhodou skokem na ni nezabila. Zakopnu ale o vázu a zakotvím to na její posteli. Ehh na něčem ležím. A sakra.

,,Promiň, Ran-" Šeptám a najednou se s údivem zastavím. Udělám takový ten typický animácký vtipný výraz a zařvu. Zřejmě proto, že ten na kom ležím není Rangiku. Myslíte správně, kotvila jsem to na Ginovy, který dokonce otevřel oči a zíral na mě, jako kdybych byla někdo, kdo se snaží vloupat oknem ke své nejlepší kamarádce. Odskočím od něj přímo ke dveřím a chci zdrhnout. Dveře jsou zamčené.

,,Sakra!" Lomcuju s dveřmi.

„V zámku máš klíče.“ Čumí na mě Gin. Odemknu a mizím na chodbě. Zastavuju se u dveří s číslem 7. „Tohle jsou mé dveře.“ Oddychnu si. Otevřu a vmžiku je zase zabouchnu.

„Za co...MĚ K SAKRU TRESTÁŠ!“ Zaječím a kotvím to v pokoji číslo 9, který má Nemu.

„Co se děje?“ Kouká na mě Nemu zpod peřiny.

„Můžu...tu zůstat.“ Špitnu a vydýchávám tohle ranní pohoršení. Usnu na jejím gauči a čeká mě bezesný sen.

„Rossali. Je čas na oběd.“ Budí mě Nemu.

„Oběěěěěěd?“ Vyjeknu.

Už tam byli všichni. Gin se na mě díval vtipně a Ichigo trošku šokovaně. Ehh asi bych to měla vysvětlit. Dveře číslo 7 nebyly moje, ale Rukiiny.

„Kde si v noci byla?“ Mručí na mě Yamamoto.

„Ty si tu taky, dědulo?“ Zaječím.

„No a spala jsem u Nemu.“ Sedám si vedle Sayami.

„Celou noc?“ Říká přísně.

„Ah.“ Odvětím a pouštím se do jídla.

„Mimochodem Gine, co to bylo ráno za rámus?“ Ptá se Rangiku. Začnu se dusit rýží a Yuniko mě praští do zad.

„Rámus?“ Říká Gin rádoby nevinně.

„Um. Jakoby...někdo lezl oknem do mého pokoje.“ Zamyslí se. Naštěstí se už jen dusím pitím.

Dovolená je u konce a my se ať už rádi, či neradi vracíme zpět k práci. Všichni jsme už odpočinutí a tak nám práce půjde lehce. Um..doufám. Tím ovšem neskrývám fakt, že za tu dobu mám tolik zážitků, na které budu ještě dlouho vzpomínat. Umm, hlavně na Gina padajícího do příkopu nebo na to, jak jsem ho přilehla když jsem vpadla oknem do postele. Tyhle zážitky my budou dlouho zaručovat dobrou náladu.

Ovšem moje nadšení nevydrželo moc dlouho. Kráčím si to přímo k Rangiku, protože se mě Toushiro zeptal, zda-li bych se za ní šla podívat. Prý nebyla týden v práci a není jí dobře. Hmmm, to je divné. To se nestává moc často. Pochopila jsem, že se něco stalo, už když jsem zahlédla její obličej. Oči byly rudé, jednak od nevyspání a také od pláče. Za ty dva dny dost pohubla a navíc je bílá jako sníh.

„Co se stalo?“ Přiletím k ní a přitisknu hlavu na její kolena.

„Už týden..jsem to nedostala.“ Šeptne. A sakra.

„Počkej, počkej. Nemyslíš tím, že ty a Gin jste...umm...TO?“ Ptám se, i když někde uvnitř sebe už dávno odpověď znám. Kýčovitě kývne hlavou.

„Copak jste neměli kondom?“ Vyjeknu a pohladím ji po ramenu.

„Měli..ale třeba se nějak protrhnul...nebo jsme ho špatně nasadily!“ Zaúpí a zarazí hlavu do polštáře. V tu chvíli se ihned rozpláče.

„Říkala si to už Ginovy?“ Silně o tom pochybuji, ale i přesto se ptám.

„Nemůžu. Nechci ho plašit..“ Říká potichým hlasem, který sotva slyším. Zvednu se a odcházím do kuchyně. Po chvíli se vracím s hrnkem čaje a mířím přímo k ní.

„Co to děláš?“ Ptá se mě.

„Víš co? Ty do sebe dostaň alespoň tenhle čaj a já mezitím skočím někam pro test. A podle toho, co se ukáže tak budeme jednat, ano?“ Mrknu na ni.

„Arigatou...“ Zesmutní.

„A...Rangiku?“ –

„Co?“-

„Ať už to bude jakkoliv, tak nezapomeň, že já budu vždycky při tobě. A mimochodem..Gin určitě taky.“ Usměju se a pádím do kasáren 4. divize. Cestou pořád přemýšlím, co říct Unohaně nebo komukoliv, kdo tam bude. Nerada bych, aby se to doneslo nějak k Byakuyovy. Už si umím představit tu dokonalou atmosféru. Jdu si takhle šťastně k němu domů a uvidím pár padajících třešňových lístků.

„To bude tím lehkým větrem.“ Pomyslím si, než mě zavalí další tuna těch lístků. Hehe, to asi nebude třešeň to bude...HÁÁÁ Senbonzakuráááá!! A Byakuya mě bude nahánět se slovy, že jestli jsem těhotná tak jsem na místě mrtvá. Hehe, docela děsivá představa. Ale...to by se nemohlo stát. Protožéé...jsme spolu ještě nezašli tak daleko. Ummm, na chvíli se zastavím a začervenám, protože moje fantazie se opět ozvala.

Ženu se zpět za mojí kamarádkou v nesnázích a tvářím se šťastně, protože v kasárnách 4. divize nikdo nebyl a tak jsem si těhotenský test trošku vypůjčila. Hehe, však já se někdy přiznám. Cítím to až teď, jak jsem celá napnutá. Co když bude...? Nene, nesmím na to myslet. Ale jak jsem řekla. I kdyby byla těhotná budu s ní, ať se stane cokoliv. Podala jsem ji test a poslala ji do koupelny, aby se vyčůrala alespoň tak, aby se do toho dal test namočit. Bohužel, po deseti minutách vyšla ven se slovy, že je tak nervózní, že to nedokáže. Poradila jsem jí, aby si pustila nahlas vodu a představovala si vodopády. Díky bohu, to zabralo a už stačilo jen počkat 15 minut, než se objeví výsledek.