21. Lady a Lord Phantomhivovy.

Napjatě sedíme na posteli. Držím Rangiku za ruku a je tu ticho, které přerušuje jen tikání hodin. „Bojím se.“ šeptne. Pevně sevřu její ruku. Celá se třese. Uběhlo patnáct minut, takže teď se rozhodne. „Prosím..podívej se na to ty.“ sklopí hlavu.

„Dobře.“ vstanu a vytáhnu ze sklenice test. Chvíli na něj hledím a potom s ním začnu zběsile třást. „Je to rozbitý?“ řeknu.

„Co je?“ zvedne se. „Nic tam není.“ oznámím. Obě dvě koukáme střídavě na test a na sebe. Nic tam není. „Asi je to pokažené. Tak já zajdu pro nov-“ přeruší mě poplach, který se právě rozezněl. Všichni více-kapitáni se měli dostavit ke svým kapitánům a jednotlivé divize se měli připravit na nouzový režim.

„Rangiku?“ ptám se.

„V pohodě.“ zvedne se. „Půjdu za svým kapitánem..a potom to dořešíme.“ řekne rázně a najednou z ní na chvíli spadne všechen smutek.

„Potom přinesu i ten další test.“ pohladím ji a oknem mizím. Shunpem se snažím dostat co nejrychleji ke svým kasárnám.

„Více-kapitánko Phantomhivová, měl jsem o Vás strach! Kde jste byla?“ vyhrkne na mě Rikichi hned co doběhnu na místo. „Řešila jsem jeden problém.“ odpovím. „Hlavně, že už tu jste.“ ozve se naštvaně Byakuyův hlas. „Promiňte, Taichou. Mám zpoždění.“ omluvím se. Jen kývne hlavou a všichni napjatě čekáme na další rozkazy. Opět se rozezněl poplach, který oznamoval, že v Seireitei a dokonce i za ní se objevilo několik Menosů. „Menos? Tady?“ vyhrknu. Byakuya se zatváří poněkud podezřívavě a podrbe se na bradě. Dále poplach rozkazoval, kam se má každá divize dostavit. My měli západ. „Vyrážíme?“ pohlédnu na Byakuyu. „Hm.“ kývne. „Počkejte!“ ozve se Renjiho hlas. „Renji? Vždyť si zraněný!“ vyjeknu. „Více-kapitánka má pravdu měl by jste odpočívat!“ přidá se Rikichi. „Buďte zticha!“ odvětí Renji.

Dorazily jsme na místo. Při pohledu na to, kolik Menosů tu je, jsem se nezmohla ani na jediné slovo. „Už to znáte. Udělejte tři skupinky!“ mávnu rukou. Každý jsme si vzali pás asi 6-ti Menosů. Nevím, jestli to bylo naschvál, ale já jsem měla v týmu zrovna ty největší lemry a tak jsem byla po pěti minutách dost v pasti. Jelikož se jich k zemi sesunulo asi 5 a to jen při pohledu na Menos a všichni ostatní šli okamžitě za nimi. Tak jsem se rozhodla, že jim půjdu pomoct a řeknu jim, aby se stáhli, ale už bylo pozdě. Menos si kolem nás udělali pěknej kroužek a připravovali se na vystřelení Sera (nebo Cera? :D). „Dareni wa, Suzuki.“ zašeptám a nechám řetěz, aby se obtočil kolem nás. K sakru, doufám, že je dokážu zničit silou Hikaru Tatsumaki dřív, než nás spálí na prach. „Hikaru Tatsumaki.“ zařvu a nebe se okamžitě zamračí. Bohužel, už začali střílet Sero a tak mi nezbylo nic jiného než pomocí vody udělat bariéru kolem nás. Když Tatsumaki zničil Menos a má bariéra se rozpadla, padla jsem na kolena a začala vydýchávat. Z úst mi z ničeho nic vystříkla krev. „Rossali!“ zařve Renji a okamžitě ke mně doběhne. „Jsem v pohodě.“ řeknu a jakž takž vstanu a opřu se o Suzuki. Najednou přede mne klekne celá moje skupina a začně mi děkovat za záchranu. Byakuya mě jen tak nenápadně přidržuje zezadu, aby to nikdo neviděl.

Když ale všichni odejdou zpět do kasáren hodí mě Byakuya přes rameno a táhne mě do 4. divize.

„Nic mi není!“ žvatlám a lehce ho bouchám do zad.

„Posloucháš mě vůbec?“ zabručím.

„Samozřejmě, že poslouchám.“ odpoví lhostejně.

„Tak proč mě tam táhneš, když jsem v pořádku?!“ řeknu trochu hlasitěji.

„Protože nejsi v pořádku.“ odpoví. Ahh, to je jako bych se bavila s hluchým.

„Kde si byla celý den?“ ptá se mě.

„U Rangiku.“ odpovím.

„A pročs mi to neřekla?“ -

„Omlouvám se.“ -

„Už zase to děláš.“ -

„Co přesně myslíš?“

„Pořád se omlouváš. Já přece nejsem naštvaný, a proto se nemusíš omlouvat.“

„Já vím. Ale i přesto...se vždycky musím omluvit.“

Přímím hodem na zem mě Byakuya "položí" vedle Hanatara. Vražedně se na něj podívám a on se zadívá stranou s výrazem "To já ne, to větříček.". Haha. „Vyléčí ji.“ řekne a vmžiku zmizí. Bože, bože.

Po hodině už běžím směrem k Rangiku. Sakriš. Ten Hanatarou si dneska dal vážně záležet a musel mi vyléčit i ten kotník, kvůli kterému už týden kulhám. Tsss. U sebe mám pro jistotu těhotenské testy dva, kdyby náhodou byl zase nějaký zásek. Unohaně jsem řekla, že je to pro kamarádku z Rukongaie, která si zapomněla vzít se svým přítelem prezervativ. Haha, naštěstí tomu věřila. Ehh, teda doufám. Vcházím do pokoje a vidím, jak Rangiku propadá pláči.

„Co se stalo?“ letím k ní.

„Byl..tu..G..“ zlomí se jí hlas.

„Řekla si mu to?“

„Samozřejmě, že ne. Poslala..jsem ho pryč.“ zesmutní.

„Až se dozvíme výsledek, tak mu to půjdu vysvětlit, hm?“

„Arigatou...Rossali...“ šeptá.

Po deseti minutách strávených na WC se zase opakovala scéna z rána. Sedíme na posteli a ona se celá třese. Obejmu ji a cítím, jak její vřelé slzy dopadají na můj dekolt. Hladila jsem ji po vlasech až do doby, kdy uběhlo 15 minut. Vstala jsem a celá rozechvělá jsem vzala test do ruky. Chvíli na něj zírám a potom začnu šťastně skákat nahoru a dolů.

„Tak..co?“ ptá se mě.

„Samozřejmě, že nejsi těhotná!“ směju se.

Vstane z postele a začne zběsile skákat semnou. Na její tváři se konečně ukázal úsměv. „Díky bohu!“ zakřičela. Nakonec se rozhodla, že to Ginovy půjde říct sama, protože se už cítí mnohem lépe. „Dobře!“ rozloučíme se těsným objetím.

„Jsme domá!“ otvírám dveře a následuje hrobové ticho. Are? Že by tu nebyl? Vejdu do obýváku a na zemi vidím rozházené papíry. Sakra...neříkej, že zase. Najednou se zastavím a začnu se červenat. Byakuya zřejmě dělal práci na gauči a usnul mezi hromadou papírů. Vypadá to tak nádherně, že mám sto chutí si to vyfotit. Potichu posbírám všechny papíry okolo něj a i na něm a zasednu za stůl. Už dlouho jsem se flákala, tak je nejvyšší čas, abych taky začala něco dělat. Hehe, i když doufám, že to vyplním správně.

Byla už půlnoc a já jsem dokončila poslední papír. Byakuya pořád spí a tak jdu do jeho pokoje a přinesu deku, kterou ho následně přikryju. Nemůžu si pomoct a tak se k němu nakloním a dám mu pusu na tvář. Kdyby se tvářil takhle roztomile i když nespí, tak by se z něj rozpustila každá. „Taichóóó!“ ozývá se ze zahrady. Ten blbec, já ho asi přerazím. Potichu vyletím ven a srazím Renjiho k zemi.

„Proč tu k sakru řveš?“ vyjeknu na něj a dál si na něm sedím.

„Kapitán už spí?“ ptá se.

„Proč myslíš, že bych po tobě jinak skákala, blbče!“ vlepím mu facku.

„A sakra.“ vzdychne si.

„A co se vůbec stalo, že tu o půlnoci řveš jako na lesy?“ pomáhám mu zvednout se ze země.

„Zapomněl jsem se ho ráno zeptat, jestli u něj může Ichigo a Rukia zůstat.“ podrbe se na hlavě.

Nechápavě se ohlídnu za něj, kde na mě mává Ichigo a Rukia. „Bože, bože.“ povzdychnu si.

„Fajn, vezmu to na sebe. Pojďte dál. Ale! Buďte potichu, kapitán už spí.“ upozorním je.

„Neboj se.“ řekne Rukia a provokativně šťouchne do Ichiga.

Vzala jsem je do pokoje, který je kousek za mým, protože ten se prý používá pro návštěvy. Ehh, teda Byakuya to alespoň říkal.

„A hlavně buďte potichu. A kdybyste náhodou chtěli NĚCO dělat, tak to dělejte potichu!“ řeknu a schválně zvýrazním slovo něco a potichu. Oba se začervenají a slíbí mi, že všechno bude v pořádku. Já už se jdu jen osprchovat a konečně lehnout, protože po dnešním napínavém dnu je toho už moc. Ještě než jdu spát, otevřu svůj deník a rozhodnu se zhodnotit dnešní den.

Dnešní den byl opravdu zajímavý. Těhotenský test, který si dělala Rangiku byl rozbitý a tak

jsme museli zajistit nový. Mezitím jsme měli pohotovost, takže jsme to museli přesunout.

Navíc Byakuya mě neprodleně dotáhl do 4. divize se slovy, že mě musí vyléčit. Tss, mu opravdu

nedošlo, že to jestli je Rangiku těhotná je důležitější než můj zvrtnutý kotník. Díky bohu to dopadlo

dobře a Rangiku v tom není. Tý jo, jakou já mám chuť roztrhnout Gina! Nebo ho alespoň vykastrovat!

Aby toho ještě nebylo málo, tak Byakouš usnul při práci a byl zase tak nehorázně rozkošný, že jsem se tak

tak držela na uzdě, abych mu něco neprovedla. Muhahaha. O půlnoci tu ještě navíc ten červenej

ananas začal pořvávat to svoje „Taichóó!“ a tak jsem musela zakročit. Kdyby ho vzbudil, tak by byl

zaživa zasypán jeho senbonzakurou. Haha, dva pokoje ode mě je Rukia a Ichigo a naneštěstí

budou muset spát na jedné posteli. Jen doufám, že v noci neuslyším něco ve stylu:

Ach, ach, ouch, ouch, přidej, přestaň, ahhhh, ummmm !!!

Ranní nudné aktivity byly nic moc. Vlastně se nestalo nic, o čem by se dalo alespoň mluvit. Při obědě ale...nabraly věci hodně rychlý a pro mě nepříjemný spád. Yamamoto mě poprosil, abych si co nejrychleji šla nasadit kenseikan na palici a vzala si ty černorůžové rukavice, které jsou jakýsim znakem žen, které jsou hlavou rodu Phantomhivů. Nevím sice, proč to mám dělat, ale udělala jsem to.

„Sestřičko, nevypadáš s tím zase tak špatně.“ culí se na mě Riley.

„Buď zticha.“ umlčím ho.

„A vlastně, Yama-jii. Proč to na sobě vůbec musím mít?“ zírám na něj nechápavě.

„Dneska přijdou...hosti.“ vypadne z něj.

„Hosti? Kdo?“ zvědavě čekám na odpověď.

„Však sama uvidíš.“ pronese a začne znovu jíst. Musím nad tím pořád přemýšlet. Host, kvůli kterému musím mít na hlavě kenseikan? Neskutečně mě to deptalo.

„Už jsme konečně tady.“ ozve se hlas staršího muže. Otočím se a nedokážu ze sebe vymanit ani hlásku.

„Cože?“ vypadne z Rileyiho a sevře ruku v pěst. Yamamoto na nás kývne, abychom se zvedly a šly je přivítat.

„Ty si nám ale vyrostla do krásy, Rossali!“ prohrábne mi postarší žena vlasy.

„Z tebe se stal ale mohutný muž od té doby, co jsme se neviděli, Riley.“ řekne ten muž.

„Kdo je to?“ zajímá se potichu Rangiku.

„Lady a Lord Phantomhivovy.“ odvětím s výrazem, který ani trošku nebyl šťastný a milý.

„To znamená, že oni jsou...“ vypadne z ní.

„Naši prarodiče.“ upřesní Riley se stejným výrazem, jako je ten můj.

„Proč jste tady?“ ptá se Riley ostře.

„Přišli jsme se podívat, jak se vám daří.“ usměje se Sharon alias podle krve moje babička.

„Co tak najednou?!“ vyjekne Riley. Takového ho neznám.

„Riley...klid.“ pohladím ho po ramenu.

„Děje se něco, Riley?“ ptá se Hetsurau alias děda.

„Jestli se něco děje? Děláte si srandu?“ ptá se Riley a je na něm vidět, že je rozzlobený.

„Na co narážíš, Riley?“ ptá se Sharon.

„Když naši rodiče umřeli, tak jste řekli, že nás nikdy neuznáte za své! Ale jakmile jste se dozvěděli, že já už jsem kapitán a Rossali je více-kapitán, tak tu najednou jste! Co to má jako být!“ řve na ně. Nebráním mu.

„Špatně si to pochopil...jen jsme neměli prostředky na vaši výchovu. Nikdy bychom se vás nevzdaly!“ odvětí Hetsurau.

„A Yama-jii na to snad prostředky měl? Měl plné ruce práce se Seireitei a i přesto se o nás staral. A co-“ přeruší ho Yamamoto.

„Přestaň, Riley. Tohle všechno, co říkáš je bezpochybně pravda, ale stejně by dřív nebo později museli přijít. Vždyť víš, že už se pomalu blíží čas, kdy se tvá mladší sestra Rossali stane 20. hlavou rodiny Phantomhivů. Ať už chceš nebo ne, je to věc, kterou s ní můžou řešit jen oni.“ vysvětlí mu. Po chvíli ticha ke mně Sharon natáhne ruce, v kterých jsou dvě krabičky.

„To je pro tebe, Rossali.“ říká.

„Co je to?“ ptám se, zatímco si beru krabičky do ruky.

„Otevři je.“ řekne a pobídne mě.

Otevřu první a v ní jsou zlaté náušnice, náhrdelník a prsten.

„Chtěla jsem je dát tvé mámě. Mně je dala babička, babičce prababička a tak dále. Teď je dám tobě.“ říká trochu sklesle. Čímž jsem skleslá i já, protože mi připomněla mámu.

„V té druhé je kimono, které se po generace předává ženě, která je v našem rodě. Jeho cena je nevyčíslitelná, tak na něj buď prosím opatrná.“ řekne.

„Děkuji mnohokrát!“ ukloním se.

„Neděkuj mi, prosím.“ usměje se.

Nemám z toho dobrý pocit. Krouží mi hlavou, zatímco si prohlížím kimono, které jsem dostala. Navíc, zítra je ten večírek nebo jak to nazvat. Zkrátka slavnost, na které budou všechny hlavy i budoucí hlavy šlechtických rodů v Soul Society. Jediné, co my jakž takž pomáhá je myšlenka, že tam bude Byakuya, Rukia, Yoruichi a Riley. Neměla jsem ani odvahu nic říct, když se zčista jasna před námi objevili ti, kteří

nás v té nejtěžší chvíli odehnali. A ještě k tomu nemají ani odvahu přiznat, že oni byli ti, kteří nás přenechali Yamamotovy, který nás vychovával, jak nejlépe uměl. Bože, bože.

„Můžu vstoupit, sestřičko?“ ozývá se za dveřmi Rileyiho hlas.

„Samozřejmě, pojď dál.“ říkám a otvírám mu dveře.

Posadí se na postel a provinile zírá před sebe. „Omlouvám se.“ šeptne.

„Za co proboha?“ vyjeknu nechápavě.

„Za to moje chování..“ podívá se mi zpříma do očí.

„Jako by ses za to musel omlouvat. Navíc Tě chápu. Oni snad čekají, že se jim vrhneme kolem krku...po tom všem.“ zarazím se.

„Hodně mě to naštvalo. Hlavně to, jak povýšeně se na Yamamota dívali.“ dal ruce v pěst.

„Vykašli se na to.“ říkám klidně.

„Bojíš se zítřka?“ zeptá se mě z nenadání.

„Ne. Jen mám obavy, co se tam může stát.“ odvětím a jsem pořád klidná. Nemám nejmenší tušení, kde se ta má klidnost bere.

„Ať už se tam stane cokoliv, tak budu stát za tebou.“ vstává a zadívá se na mě. V jeho očích sálá síla, která mi pomáhá cítit se lépe.

Byakuya není doma. A ani se neobtěžoval mi říct, kam řáčí jít. Tss, tohle mě vážně štve. Když odejdu já a neřeknu mu, kam jdu tak má plnou pusu řečí o mé nezodpovědnosti, ale sám dělá to samé. Někdy bych si přála vidět mu do té jeho palice. Najednou mě napadlo, že bych mohla zajít za Rangiku a zeptat se, jak to dopadlo s Ginem. Hehe, pokud se ti dva už nezabili navzájem. Z ničeho nic jsem se zase začala smát. Už zase jsem si na to vzpomněla! Na Ginův výraz když mu podklouzla noha a kutálel se směrem k Rangiku. Hihi, tohle mě nikdy nepřestane pronásledovat. Myslím, že to bude jedna z posledních věcí, na kterou si vzpomenu, až budu umírat. Když si tak přemýšlím, najednou se rozkopnou dveře a v nich stojí Ichigo s Rukiou na rameni. Nechápavě na ně hledím.

„Co je?“ vyjeknu při pohledu na ně. A vůbec nich nechápu.

„Byakuya. Kde je Byakuya!“ řve po mně Ichigo.

Are? „Proč? Nevím, není tu.“ Vůbec to nechápu.

„Potřebuju, aby Rukiu trošku zpracoval!“ řekne a položí ji na zem.

„Mám takový pocit, že ten by zpracoval spíš tebe.“ Rozesměju se.

„Cos to řekla?“ vyjede po mně. Rukia ho následně odhodí až do kuchyně. Vůbec to nechápu. Můžete mi někdo říct, co tady nacvičují?

„Co to-“ Přeruší mě, když Ichigo hodí Rukiu zpět na rameno a shunpem zmizí z mého dosahu. Dobře udělal. Tak už bych snad mohla konečně vyrazit.

Už je to tady. Dvě služky mi pomáhají navléct se do kimona a dát si na sebe všechny ty sarapatičky, co k tomu patří. Můj plán byl, že tam půjdu společně s Byakuyou, ale bohužel jsem se dozvěděla, že tam mám jít v rámci rodiny, což znamená s Rileyim a Yama-jiim. To bude tanec!

Nešťastnou náhodou jsem se ocitla mezi naškrobenými hlavami a budoucími hlavy šlechtických rodů. Už jen být tady mi přijde hrozně depresivní. Nechápu, jak tyhle akce může někdo snést. Nevinně se rozhlížím kolem sebe s nadějí, že zahlédnu někoho známého. A zahlédla jsem, Byakuyu. Stál v hloučku pár starých páprdů a vedle něj stáli asi tři dívky, které se mu očividně snažili vetřít do přízně a získat si toho dle dokonalého muže na svoji stranu. Začínám se sama sebe ptát, co tu vlastně dělám. Jen tu stojím uprostřed vyškatulkovaných zazobaných debilů a popíjím šampaňské. Občas za mnou přiběhne pár žen se slovy, že „Vypadáš úplně stejně jako Jane, Rossalie!“ Jako správně vychovaná dívka s úsměvem poděkuji, ale uvnitř mě to děsně štve brr...„Taky se tu tak nudíš?“ Ozve se zamnou Rukiin hlas. „Hmm.“ Odpovím trochu zamyšleně, protože napjatě sleduji Byakuyu. Sleduji, jestli se alespoň na chvíli otočí a bude se mě snažit zahlédnout. Ale sama vím nejlépe, že se to nestane, ať si to budu přát jakkoliv. Nějak to na mě dolehlo a udělalo to na mé tváři trošku nešťastný výraz. „Vydrž to tu ještě alespoň hodinku, ano?“ Dívá se na mě Yoruichi sklíčeně. Jen kýčovitě kývnu hlavou a zžírá mě vztek a smutek dohromady. On si tam v klidu koketuje s bůhví kým a je mu úplně šumák, co dělám já. Opravdu...o mě stojí? Jen co na to pomyslím, zatřeští mě hlava. Hodinu to ještě vydržím a potom se konečně vypařím někam, kde můžu být sama a poperu se se svým smutkem.

Mířím si to k lesu, kde jsme si s Rileyim jako malý postavily stromový bunkr, kde jsme trávily volný čas. Jen, co tam doletím tak zavřu dřevěné dveře a klesnu na kolena. Po tváři mi tečou slzy jedna za druhou. Pláču jako malé...hloupé děcko. Až teď to na mě všechno dolehlo. Už je to nějaký čas...co jsem takto plakala...hloupě, bolestivě...ze samoty. Chce mě nebo si semnou jen hraje? Ach jo, já jsem opravdu sobecký člověk. Moc dobře vím, že on to také neměl nejlehčí. Žena, kterou miloval, zemřela a já snad čekám, že ji předeženu? Tímhle přemýšlením se tak leda házím na ještě větší dno. Nakonec jsem tak vyčerpaná a plná smutku, že upadnu na zem a usnu. Bezesný sen mě provázel celou černou nocí.

Zrovna jsem vstala a napadlo mě, že i když se necítím na to ho vidět nebo s ním dokonce mluvit, mohla bych se ozvat alespoň Rangiku, že jsem v pořádku. Poslala jsem za ní pekelného motýla a snažila jsem se v té staré a polorozpadlé skříni najít něco obyčejného na sebe. Našla jsem moje staré kimono, které jsem měla nejraději, když jsem ještě byla na Akademii. No jo, když si tak vzpomenu tak Akademie = Neznala jsem Byakuyu -> Netrápila jsem se. Bože, co to povídám. Teď to zní jako bych litovala toho, že jsem ho poznala. Tak to není...ale kdybych se nezamilovala byla by jediná náplň mého života jedině moje síla a čest jména mojí rodiny. Bohužel, zatím jsem ještě nedospěla k názoru, že by moje jméno nebo dokonce moje čest byla přednější než bezpečí mých přátel. V tom budeme s Byakuyou asi nejvíce rozdílní.

Zrovna si čtu svůj starý deník z Akademie a docela se u toho usmívám. Hlavně když si čtu všechny ty kraviny, co jsme s Hirem napáchaly. No jo, prý jsme byly na chování nejhorší, ale svoji sílu jsme plně ovládaly. Jé, teď mě zrovna napadlo, že bych se za Hirem a za ostatními mohla jít podívat. Myslím, že vidět se s ním by mi mohlo pomoci cítit se lépe. To byl celý Hiro, byl to sice provokatér, ale na vyslechnutí a pomoc byl zaručeně nejlepší. Myslím, že neznám žádného kluka, s kterým bych si tak dobře popovídala jako s ním. No, i když Ichigo se k němu možná blíží. Ti dva by se daly dost dobře porovnávat, i když je samozřejmé, že příroda Ichiga obdarovala sílou více než Hira, ale i přesto je Hiro bezkonkurenční.

Tak si to tak razím přímo na Akademii. Jako první jdu navštívit ředitele a zeptat se jak se mu daří. Když mě uvidí skoro se mu nahrnou slzy do očí.

„Slyšel jsem, že si 3. důstojník 6. divize. Věděl jsem, že si silná!“ Poklepe mě po rameni.

„Tak to máte asi staré informace, moje hodnost už je jiná.“ prohodím s úsměvem.

„Oo, vážně? A jaká je teď?“ ptá se mě nechápavě.

„Už jsem více-kapitán 6.divize.“ Informuju ho a trošku se zamračím, protože jsem si připomněla Byakuyu.

„Téda! Já to věděl!“ skoro až zakřičí.

„Chtěla bych se zeptat, kde bych našla Hira?“ zamrkám na něj.

„Máš na mysli..jak se jmenuje...Hiroki Seguro?“ podívá se na mě.

„Ano.“ kývnu hlavou.

„Tak ten by teď měl být na kendu.“ Rozloučím se a odcházím směrem k tělocvičně, kde odjakživa probíhá výuka kenda. Hned, co otevřu dveře mám Hira kolem krku. Když mě vidí učitel, tak i ten se ke mně nadšeně rozbíhá. Byla jsem zasypána hromadami otázek a nakonec jsem Hira na chvíli uvolnila z kenda, abych si s ním mohla na chvíli promluvit.

Když už chci konečně začít mluvit, začně mi zvonit duševní telefon. Na mě zběsile bliká jméno RUKIA. Mám trošku tendenci to nezvednout, ale moc dobře vím, že Rukia by se nikdy nevyhnula telefonátu semnou a tak seberu všechnu odvahu a přece jenom to zvednu.

„Halo, halo? Rukia?“ žvatlám do telefonu.

„Ahóóój!“ ozývá se mi do telefonu hlas jak Rukiin tak Ichigův a navíc tam rozeznávám i Inoue.

„Stalo se něco?“ ptám se trošku nechápavě, protože ještě předevčírem byl Ichigo a Rukia ve Společenstvu duší.

„Vy už jste zase ve Skutečném světě?“ přidávám otázku.

„Haai!“ křičí do telefonu Ichigo. Bože, bože. Ti taky přebíhají z jednoho světa do druhého, jak se jim zlíbí.

„A proč voláte?“

„No..Chtěli jsme Tě hrozně moc slyšet!“ zaječí.

„Dobře, dobře. Ale neřvěte do toho tak, nebo mi exploduje ucho.“ řeknu trošku ztrpčele. Asi půl hodinky si takhle povídáme, ale potom se omluvím, že tu mám kamaráda a budu končit. Nevadilo mu to a řekl, že se zase někdy ozvou. Rozloučily jsme se a já se věnovala Hirovy.

Povídaly jsme si až do noci. O všem, co se stalo za tu dobu, co jsme se odloučily. Takové povídání se mi líbilo natolik, že jsem mu musela slíbit, že za ním budu chodit častěji. Když zrovna nebude pohotovost, nebudu mít moc práce nebo nebudu ve skutečném světě.

Vracela jsem se zpátky do stromového obydlí. Rozhodovala jsem se, zda-li mám už zítra jít do Seireitei, anebo zůstat ještě tady. Podle mé nálady jsem se rozhodla, že se uvidí zítra ráno.

„Tak tady jsi.“ ozývá se Ichigův hlas ze tmy.

„Ichigo?“ vyjeknu.

„Jsem rád, že jsi v pořádku.“ podívá se na mě odlehčeně.

„Co tu děláš? Nebyl si náhodou před pár hodinami ve Skutečném světě?“

„Ehm, to je fuk. No víš, někdo nejmenovaný mě sem poslal.“

„Někdo..nejmenovaný?“ ptám se tupě.

„Hm..Byakuya.“ práskne ho.

„B...B...Byakuya?“

„Jo. Chtěl sem přijít osobně, ale prý si myslí, že něco udělal a tak vyslal raději mě. Myslí si, že ho nechceš vidět.“

„F...Fakt?“

„Proč se tak divíš?“ ptá se mě a já mlčím.

„No, nevadí. Ale hlavně se co nejdříve vrať. Byakuya není jediný, který o tebe má strach.“ mrkne na mě. Pokaždé když se takhle zatváří tak se mi vlévá síla do žil a moje obavy jsou pryč.

„Fajn, fajn. Vrátíme se spolu.“ zasměju se.