22. Sebedestrukční jed.

Otvírám pomalu oči. Je tma, takže předpokládám, že je noc. Rozhlídnu se kolem...zjišťuji, že jsem v Byakuyově domě. Zabrouzdám v mysli, co se stalo a proč vlastně ležím a mám obvázanou hlavu. Už si vzpomínám. Když jsem chtěla s Ichigem vyrazit shunpem zpět do Seireitei, tak jsem omdlela. Zřejmě proto, že jsem za ty dny, co jsem byla schovaná nic nejedla ani nepila. Aha, takže mě Kurosaki vzal sem. Podívám se vedle sebe, kde leží polštář. Položím na něj ruku a zjišťuji, že je ještě teplý. Zvednu svůj pohled na strop. „Byakuyo...“ zašeptám a znovu usnu.

Otvírám oči a vidím, jak u mě Rukia i Ichigo trpělivě sedí.

„Vzbudila ses?“ vyhrkne Rukia a na tváři se ji objeví úsměv.

„Hmm...co se stalo?“ ptá se provinile.

„Když si omdlela, tak jsem vůbec nevěděl, co mám dělat a tak jsem Tě rychle vzal do náruče a pádil k Byakuyovy. Byakuya zavolal 4.divizi jen co mě viděl, jak Tě držím. Ale už to jsou čtyři dny, co se to stalo.“ vysvětluje Ichigo.

„Už je ti lépe?“ ozve se z venku Byakuya, který se zrovna vrátil.

„U-um. Děkuji za všechno, Byakuya-sama.“ zatvářím se smutně.

„Hlavně, že už jsi v pořádku!“ řekne Rukia. Jelikož se už cítím lépe tak vstanu a zmizím v pokoji, abych si mohla opět obléct své shihakusho.

Byakuya mi oznámil, že se mám zastavit u Yamamota, protože se mnou chce hodit řeč. Bože, bože to zase bude.

„Yama-jii? To jsem já, RossaLie.“ říkám s nádechem, zatímco stojím za jeho dveřmi.

„Pojď dál.“ uslyším. Uprostřed rozhovoru, když se skloním k pokorné omluvě se mi zatočí hlava a málem znovu omdlím. Tak tak se udržím na nohou, abych nespadla. Yama-jii mě okamžitě podepře a dovede mě ke kapitánce 4. divize. Pekelným motýlem podá ještě zprávu Byakuyovy.

Unohana mi sáhla na čelo a rychle ruku oddělala.

„Celá hoří!“ vykřikne. Yamamotovy to přijde divné a tak to vyzkouší sám. Ale měla pravdu, moje teplota byla hodně vysoká, skoro hořící! Unohana okamžitě zaúkolovala Hanatara, aby napustil ledovou vanu, do které mě ponoří.

Uběhlo deset minut a Riley, který mezitím přišel, mě nesl do vany. Byakuya mimochodem také dorazil. Šoupl mě do vany.

„Nii-sama, proč je ta voda tak horká?“ vykoktám ze sebe po pár vteřinách. Všichni vytřeští oči a Unohana dá ruku do vody.

„Je horká!“ říká nechápavě, když vyndá ruku. Mezitím přijde SoiFon i s Yoruichi. Yoruichi mi začně prohledávat ruce a nohy.

„K sakru!“ vykřikne při pohledu na moji levou ruku.

„Co se tu děje?“ řekne Yama-jii.

„Jed.“ pronese SoiFon.

Neuběhlo ani deset minut a všichni kapitáni a i někteří podkapitáni se narvali Kurotsuchimu do kanceláře. Byakuya mě držel v náručí a Rukia mi každou chvíli vyměňovala studený obklad na čele.

„Takže...začnu tímhle. Pamatujete si, jak se Společenstvo duší dříve zbavovalo těch Shinigami, kteří měli až moc drtivou sílu a chtěli jí zneužít? Myslím tím způsob jiný, než zapečetění nebo násilné zabití.“ ptá se Mayuri.

„Nebyl to sebedestrukční jed?“ ptá se Ukitake.

„Ale, Kurotsuchi. Jak to souvisí s Rossalií?“ řekne Kyouraku.

„Sebedestrukční jed?“ vyjekne nechápavě Ichigo.

„Přesně tak. Shinigamimu byl vpíchnut jed v době, kdy byl bezbranný. Jako třeba spánek, nebo jiná chvíle. Slovo sebedestrukční nemusím snad vysvětlovat.“ -Mayuri

„Ale Kurotsuchi Taichou, jak to s tím souvisí?“-Rukia

„Jed se projevuje omdlíváním a nevídaně a nemožně vysokou horečkou.“-Mayuri. Všichni ztuhnou.

„Kdo by tohle mohl udělat?!“ vykřikne Ichigo.

„Omoeki clan.“ řekne Riley a dá ruku v pěst.

„Omoeki..clan?“-Rangiku

„Clan, který byl mezi 4 vznešenými rodinami než byl vyloučen. Jejich clan nahradil clan Phantomhivů.“-Yamamoto.

„Proč by to ale udělali Rossalii?“-Ichigo

„Omoeki clan je pravděpodobně ten clan, který zařídil, aby naši rodiče byli zavražděni. Já přebírám clan po otci, ale Rossali..“-Riley

„...bude hlavou Phantomhivů.“ doplní ho Ukitake.

Všichni seděli v kasárnách první divize a čekali na Mayuriho, který se co nejrychleji snažil najít protilék. Já byla v bezvědomí, takže jsem nemohla ani nikoho uklidnit, aby se nebáli. Za deset minut se objevil Mayuri ve dveřích se smutným výrazem. Jed byl prý z přísad, které se nedali nijak zničit. „K sakru!“ zařve Ichigo. Soifon vypadá, že přemýšlí. Najednou se vydá směrem ke mně a vyvolá Suzumebachi. „Nevím, jestli to bude fungovat, ale zkusit to musím.“ řekne a píchne mě Suzumebachim přímo do místa, kde mi byl píchnut jed. Ihned se tam objeví homonka.Všichni ztichnou. Rukia dá ruku na mé čelo. „Chladne! Ona chladne!“ zakřičí. Všichni si oddechnou.

Uběhli už čtyři dny od té doby, co jsem o vlásek unikla sebedestrukci. Od té doby na mě Byakuya pořád dohlíží a není jediný. Yamamoto zvýšil jeho ochranku před domem a navíc mi "zakázal" účastnit se misí bez přítomnosti svého, anebo kteréhokoliv jiného kapitána. Musím uznat, že je to docela blbé, protože i když tu k Matsumoto mám za prdelí nejmíň 3 lidi z mobilních jednotek od Soifon. Navíc Riley tráví veškerý volný čas u Mayuriho, protože s ním potřebuje zjistit přesnou polohu clanu Omoeki, protože si s nimi prý potřebuje promluvit. Haha, já moc dobře vím, že ten pitomec nechce určitě jen mluvit. Na to ho znám sakra dobře.

Ráno se probudím a cítím čerstvě uvařenou kávu. Ajajaj, že by se už ten sporák začal s Byakuyou bavit? Haha, myslím, že na ten sporák použil Senbonzakuru.

,,Jste již vzhůru, RossaLie-sama?" ozve se hlas toho, co vede mobilní jednotky, co mi mají chránit pozadí.

,,Kde je můj kapitán?" ptám se nechápavě.

,,Mám vám vyřídit, že má nějakou práci s vaším bratrem."

,,Práci? Jakou práci?" začínám trošku zvyšovat hlas.

,,Říkal něco o sídle clanu Omoeki, slečno." Hned co to slyším, hledám Suzuki a vyrážím dostat z Mayuriho to, kde se nachází to sídlo. K sakru! Proč mě nemohli vzít sebou? Bože. Chovají se ke mně jako bych byla nějaké malé děcko. Neříkám, že dokážu porazit kde koho, ale nejsem zase tak slabá jak si o mně všichni myslí. Kdybych byla nějaký slaboch, tak bych asi nemohla být více-kapitán, no ne? Vážně je někdy nechápu.

,,Jak nemůžeš?" vyjeknu po Mayurim, když mi oznámí, že mi neřekne to, co chci vědět.

,,O tuto informaci mě poprosili dva kapitáni a prosili, abych tuto informaci držel v tajnosti. Kdyby o to žádal jen jeden kapitán, možná bych povolil, ale dva kapitáni je skoro jako by to byl sám Velící Kapitán. Odpusť." řekne a usedne zpět do své židle. Vylezu z jeho kasáren a vymýšlím plán.

,,Co kdybychom se po nich podívali jen my čtyři?" slyším za sebou Ichigův hlas.

,,Ichigo? Rukia? Renji? Co tu děláte?" vyštěknu překvapeně.

Rukia cítila Byakuyovo reiatsu dokud ho nezačal potlačovat, a tak míříme na místo, kde ho cítila naposled.

,,A je už opravdu správné, že budeš bojovat? Myslím tím, jestli jsi už v pořádku." ptá se mě Renji.

,,Neměj starosti, jsem v pořádku" odvětím.

Došly jsme k obrovské na první pohled né moc luxusní vile. Na vstupních dveřích, u kterých stáli 3 metry vysoké mramorové sloupy, byla velká cedule s textem "Omoeki Clan". Takže je to tady. Najednou se ozvala zuřivá rána, která nasvědčovala boj. Jen mihnutím oka vidím lístek Senbonzakury, který se hned rozpadá. K sakru! Renji páčí s dveřmi, ale podle všeho jsou zablokované nebo zamčené zevnitř.

,,K sakru! Jak se tam dostaneme?" zmatkuje trochu Renji.

,,Nech to na mě!" zařve zezadu Ichigo.

,,Co tím-" přeruší ho, když vidí pozici Ichiga a raději rychlím shunpem uhne.

,,Getsuga Tensho!" vyrazí Ichigo dveře. Ten tupec. To jsem to rovnou mohla prorazit i já, kdybych věděla, že na to nemusím jít jemně. Rukia si při pohledu na rozmlácené dveře povzdychne. Docela mě to rozesměje.

Tohle na první pohled menší sídlo je uvnitř velký jako kráva, a tak není divu, že jsme se tu už asi 10x ztratily. Ale snažíme se jít po zvuku těch ran. Teď už zřetelně cítím reiatsu jak Rileyiho tak Byakuyu. To, co mě znepokojilo je to, že Rileyiho reiatsu stále klesá. Takže je buď zraněný, anebo je on ten, kdo dole bojuje. Dochází mi trpělivost hledat tu dveře do sklepa. Mám sto chutí prorazit si dolů cestu. Ichigo to ze mě musel asi vycítit, protože vyskočil prudce směrem ke stropu a další Getsuga Tenshou prorazil cestu snad až do jádra Země. No jo, proč by to taky musel dělat tak složitě a hledat cestu, když může použít svoji milovanou zanpakutou a zjednodušit to. Sakriš. On nebude nakonec tak blbej, jak vypadá. I když to zatím vypadá, že z rozpočtu Phantomhivovic rodinky budu muset nechat tohle sídlo opravit. No, pokud ho Kurosaki nezničí dřív, než vyjdeme ven. Takže myslím, že nakonec nic opravovat nebudu.

Když konečně doběhneme na místo, kde se bojuje tak můj šok je ještě větší, než jsem si dokázala ještě před vteřinou představit. Riley leží v kaluži krve na zemi a sotva dýchá. Byakuya zatím tvrdě bojuje s tím grázlem, co mě málem zabil. Snažím se ze sebe setřást ten šok a rychle vymyslet, jak Rileyiho co nejdříve vyléčit.

,,Rukia, Renji. Můžu...vás o něco poprosit?" otočím se k nim se smutným výrazem. Oba jen kývnou hlavou. ,,Mohly byste vzít Rileyiho do kasáren 4.divize? Co nejrychleji prosím? Já, Taichou a Ichigo to tu nějak zvládneme. Onegai!" nahrnou se mi slzy do očí. Tak tak je zadržuju, abych se tu nerozbrečela jako malá holka. Místo odpovědi Rileyiho vezme Renji na záda a Rukia zatím posílá pekelného motýla 4. divizi, aby se na to připravili. Děkovně kývnu hlavou a chystám se pomoci Kuchikimu, který ztratil ostražitost, protože jsme tu tak vletěli. Ichigo se na mě soucitně podívá. ,,Jsi v pořádku?" Místo odpovědi se do mě začíná vlévat všechen ten vztek, co jsem v sobě dusila celou tu dobu. Původně jsem neměla v plánu ukázat svůj bankai dokud nebude někdo z mých přátel v šíleném nebezpečí, ale pomsta mých rodičů stačí k tomu, abych Suzuki pevně a rozhodnutě uchopila do svých rukou. Položila jsem ji vodorovně před svůj hrudník a to tak, že pravou rukou jsem uchopila rukojeť a levou ruku jsem položila na ostří. Z mého reiatsu se kolem mě vytvořil kruh a já už konečně mohla říct to slovo, které všechny překvapilo. Byakuya se na mě nechápavě koukal. Určitě mu hlavou kroužilo, jak je možné, že ovládám bankai a on o tom, jako můj kapitán neví. Kromě Yoruichi ho ještě nikdy nikdo neviděl. Zřejmě proto, že to nikdy nebylo potřeba. Barva mých očí se změní z azurové na ledově a bezcitně modrou. Pohrdavě se podívám na toho grázla. ,,Bankai." zašeptám a mé reiatsu ničí všechno v dosahu nejmíň 3 metrů.

Když mé reiatsu po chvíli ustane, všichni mají ve tváři překvapený výraz. Mé nohy zdobí zelené "světla" (něco jako má Lenalee z D.Gray-mana). Suzukina záštita se změnila z hvězdy na motýla a čepel má tmavě červený odstín.

,,Reikokuna, Ryuketsu Suzuki!" (Nemilosrdná, krvavá Suzuki)

,,Takže...ty si ten, který se postaral o to, aby má rodina byla zavražděna?" arogantně na něj pohlédnu.

,,Zdá se, že si hodně informovaná, zlatíčko." Jeho tón je vtipný a připadá mi to jako výsměch. Na chvíli zmizím shunpem. Byakuya a Kurosaki se mě snažili alespoň na chvíli vidět. Z jeho ramene najednou vystříkla krev. Přesně v té chvíli jsem se objevila na místě, kde jsem stála.

,,Ty...ty děvko!" zařve na mě. ,,To je schopnost tvého bankaie? Jen ti zvyšuje rychlost? Tak s tím mě neporazíš, zlatíčko!"

,,Sorewa...doshta?" odvětím a rozběhnu se. Při zkřížení našich mečů šlo vidět, že mu dává zabrat držet svoji zanpakutou.

,,Copak? Je to na tebe velký nápor?" pohrdavě se usměju. Tím pádem se mi podaří to, co jsem chtěla. Aby to začal brát vážně a bojoval se mnou tak, jako by nezáleželo na ničem jiném. Nemám ráda tento typ boje, ale to co provedl mámě a tátovy je neodpustitelné. Ani smrt není dostatečný trest za to, co spáchal.

,,Netušil jsem, že je tvůj bankai tak ohromující." slyším Byakuyův hlas, když mě zraněnou a vyčerpanou nese do kasáren 4. divize. ,,Můžu mít otázku?" ptá se.

,,Sa..samozřejmě." odpovím.

,,Když ovládáš bankai a si v boji tak dobrá, proč se nestaneš kapitánem? Moc dobře víš, že zbývá ještě jedno místo, než budeme zase kompletní. Moc dobře víš, že s bankaiem bys měla být kapitán, nemám pravdu? Tak proč?" vyvalí na mě.

,,Protože...mám slib..." zašeptám.

,,Slib? S kým? Jaký?" ptá se nevěřícně.

,,Slib se svojí duší."

,,Ale, jaký slib?"

,,Slib, že až umřu, umřu pod tvým vedením." pevně mu stisknu ruku.

,,Ale Rossali...to je přece hloupost." rozjasní se mu výraz.

,,Možná pro tebe, ale pro mě je to jediné přání, které můžu a chci dodržet." usměju se.

Pohladí mě po vlasech. ,,Pokud je to tvé přání, nezbývá mi nic jiného než ho akceptovat."

Dorazíme do kasáren 4.divize a první co chci vidět, než mi začnou léčit zranění je to, jestli je Riley v pořádku a jaký je jeho stav.

,,Kapitán 5. divize je velmi silný muž. Je z nejhoršího venku a jeho zranění už jsou skoro vyléčena. Teď jen potřebuje v klidu odpočívat a bude brzy jako rybička. Ale teď je hlavní, abychom se postarali o vás, Phantomhive fukutaicho!" říká mi Isane s úsměvem. Když to slyším, spadne mi kámen ze srdce. Dobrovolně si lehnu na postel a nechám se hýčkat ošetřováním. Než usnu, usměju se na Byakuyu a potichu mu poděkuju. Usměje se a nařídí, abych po léčení byla přenesena do jeho domu. Unohana jen souhlasně kývne a jde pomoct už skoro vyčerpané Isane s mým léčením.

Už uplynul týden od toho boje proti tomu z klanu Omoeki. Riley ještě pořád leží na ošetřovně a Hinamori má o něj velký strach. Což trošku hryže Hitsugayu, protože se mu jaksi přestala věnovat a celou dobu myslí jen na to, co má udělat, aby se její kapitán cítil lépe. Toho, že to Toushira žere víc, než kohokoliv jiného si všimla i Matsumoto a tak se vydala za mnou pro radu, co má udělat, aby se zbavila té nenávistné aury vycházející z jeho kanceláře. Mě ovšem nenapadlo nic a tak jsem jí řekla, že s tím se hold bude muset Toushiro vypořádat sám a vymyslet způsob jak zařídit, aby byl u Hinamori zase jednička. I když si myslím, že to bere až moc paranoidně, protože Hinamori se o něj strachuje jen proto, že je to její kapitán a ona nechce zase skončit bez kapitána a starat se o celou 5. divizi sama. No jo, každý zkrátka nemůže mít happyend. Mimo jiné jsem se z Rangiku snažila vytáhnout nějaké novinky ohledně ní a Gina, ale bohužel jsem se nic nedozvěděla, protože zvědavý Gin, kterého zřejmě nadevše zajímají dívčí rozhovory nás celou dobu poslouchal. Tche, tohle mu teda nedaruju. Celou tu dobu si užívá její přítomnost a mně ji nemůže nechat ani na jednu hodinu. Tche, ta jeho nadrženost a láska snad nezná meze. No jo, v lásce se meze nekladou. A to byl měl zřejmě někdo nabouchat Kuchikimu do hlavy. Muhahaha. Né, dělám si srandu. Náhodou až na to, že se stal nehorázně ochranářským na něm není ani nejmenší chybička. No, teda nějaké se samozřejmě najdou, ale to vědět nemusí. Muhahaha.

Byla už noc. Půl druhé přesně. Seděla jsem na střeše jeho domu a pozorovala to ticho, které všude pozoruji. Žádný hluk, žádná známka života. Nevím proč, ale nemůžu spát. Musím pořád přemýšlet nad tím, proč Byakuya šel do Omoeki sídla beze mne. Měl snad nějaký důvod mi to neříct? Dělá mu problémy bojovat semnou bok po boku? Pokud nechce, abych bojovala společně s ním...proč jsem tedy já jeho více-kapitán? Je tu spousta věcí, které nechápu. Spousta věcí, které mě tíží. Je...je to všechno správné? To mezi mnou a Byakuyou...je to správné? Když by se to ostatní dozvěděli, nebudou si o mě šeptat, že jsem svedla svého kapitána? Nebudou si na Byakuyu ukazovat, protože si připustil k tělu někoho, kdo mu má chránit záda? Agrh, o proč mám k sakru těhle věcí plnou hlavu? Když jsem se o tom bavila s Rangiku tak řekla, že mám v hlavě spoustu blbostí, ale že pokud mě to bude už moc dlouho a už hrozně moc tížit bude nejlepší, když si s tím promluvím s Byakuyou. Prý tohle nemůžu vyřešit s nikým jiným než s ním. Já to chápu...ale...bojím se. Bojím se, že řekne, že tohle nikdy nebral vážně. Zasměje se mi, že jsem si to brala tak vážně a já zůstanu někde zalezlá se zlomeným srdcem. Ale na druhou stranu...můžu to změnit jen tím, že budu o svých pocitech mlčet? Teda když to vezmu tak, co říkala Rukia, že pokaždé když se necítí dobře, anebo když je smutná, tak to na ní Ichigo vždycky pozná. Udělají si kávu a on si ji vyslechne a potom jako správný pár hledají společné řešení. Taky bych to tak ráda vyřešila. Ale s Byakuyou to je trochu těžší než s Ichigem. ,,Co tu děláš takhle v noci?" ozve se za mnou jeho hlas.

,,Já...nemůžu spát." kváknu.

,,Trápí Tě něco?" hodí přeze mně deku.

,,Umm...vůbec nic." zalžu.

,,Rossali...řekni mi to."

,,Já...jen...to, co se mezi námi děje...se opravdu děje?" trošku se mi nahrnou slzy do očí. Ale stejně nemám odvahu se zeptat přímo.

,,Chápu. Trápí Tě to, že se bojíš, že to nemyslím vážně, nemám pravdu?" usměje se na mě.

,,Prokoukl si mně." nervózně se zasměju.

,,Tak to se omlouvám. Nechci, aby ses cítila nejistě. A určitě si z tebe nedělám legraci." utěší mě. Tohle sice nebylo to, co bych čekala, ale nakonec mě to alespoň trošku uklidnilo.