23. Byakuya hledá ženu! Pád na dno!

Moje dilema už konečně alespoň trochu ustává. Sice jsem ještě pořád nenašla odvahu říct to Byakuyovy, nebo si s ním o tom dokonce promluvit, ale myslím, že na to není vůbec čas. Chvíli takhle přemýšlím, ale potom už se konečně přemluvím a vstanu z postele. Ale stejně jsem toho moc nenaspala. No jo, jsem zkrátka spíše myslící než mluvící člověk.

Konečně se přemluvím a neochotně se oblékám do svého shihakusha. Byakuya už je vzhůru. Slyším, jak tam něco rabuje u sebe ve stole. Che, to je mu podobné. Pozdraví mě polibkem na tvář, který mu šťastně a překvapeně vrátím. Hned na to se vrhám do kuchyně, abych mu připravila něco z lásky k snídani. No a vlastně taky něco z lásky svému žaludku, který už od večera škemrá, že má hlad.

Asi v půlce mého vaření přijde za Byakuyou starší děda.

,,Kuchiki-dono, můžeme si promluvit?" zašeptá mu trochu podezřele.

,,Samozřejmě." kývne hlavou Byakuya.

,,Myslím tím...o samotě." kývne hlavou směrem ke kuchyni a mě je jasné, že bude nejlepší, když vypadnu.

,,To není třeba." odvětí Byakuya zamyšleně.

,,Hm...chápu." řekne a usadí se na pohovku hned naproti Byakouše. Já vážně nemám v popisu práce odposlouchávat a ani nechci. Ale znáte to, když se baví skoro hned vedle vás, prostě to slyšíte, i když nechcete.

,,Přinesl jsem vám fotky a charaktery vašich případných manželek."

,,Nemluvily jsme o tom už? Myslím, že jsem říkal, že si takto svoji ženu vybrat nechci." říká lhostejně.

,,To já moc dobře vím. Ale ti nahoře nejsou spokojení s tím, že ještě nemáte ženu a ani potomky." řekne ztrpčele.

,,Ukažte mi to." kývne hlavou směrem ke spisům, co ten děda přinesl.

,,Nechám vám spoustu času, aby jste si to rozmyslel." usměje se a dává se na odchod. Moje ruce se klepou. Dám mu jídlo na talíř a po pár vteřinách, co ten děda odejde se shunpem rozletím ven. Na chvíli si mě ještě zastaví. Zdá se, že čekal, až vylezu ven.

,,Promluvíme si." řekne vážně. A já nemám ani odvahu něco namítat.

Skáču a běhám po střechách a ani nevím, kam to vlastně běžím. Běžím, alespoň dokud se mi nepodlomí nohy a já nepropadnu v pláč.

,,Rossali!" přibíhá ke mně Rangiku. A já ani nemám sílu jí odpovídat. Podepře mě a běží semnou směrem k jejímu pokoji. Položí mě na postel.

,,Co se děje?" ptá se starostlivě.

,,Byak-" zlomí se mi hlas.

,,Zase ty tvé paranoidní představy?" trošku se pousměje. Zakroutím hlavou.

,,Teď je to...něco jiného." přesvědčím ji a začínám plakat ještě víc. Usednu do tureckého sedu a otřu si slzy.

,,On si vážně vzal ty spisy?" vyjekne, když jí to dopovím. Kýčovitě kývnu hlavou.

,,Ještě se mě ten pitomec mohl zeptat, jestli mu nechci pomoct s hledáním." namítnu a praštím pěstí do polštáře. Rangiku se zamyslí, ale nic neříká. Vím, že bych měla myslet pozitivně, ale tohle není paranoidnost, tohle je fakt. Chystá se zrovna něco říct, ale vyruší ji pekelný motýl, kterým ji volá Toushiro k práci.

,,Promiň" špitne.

,,Neomlouvej se. Já se stejně půjdu projít." pokusím se o úsměv, ale moc to nejde.

O pět minut později si to zase mířím tam, kde jsem se nedávno schovávala. Rozrazím naštvaně dveře a hned je zabouchnu. Najednou překvapeně vytřeštím oči.

,,Ichigo? Co ty tu děláš?" vyjeknu, když ho vidím sedět sklesle na sedačce mého úkrytu.

,,Promiň...oreva...hned vypadnu." zatváří se smutně.

,,V pohodě. Můžeš tu zůstat. Co...co se stalo?" ptám se ho. Má stejně smutný výraz jako já. Že by něco s jeho sestřičkami? Nene, to by nebyl tady.

,,Byl za mnou jakýsi děda z rodiny Kuchiki..." Zatne ruku v pěst.

,,Počkej, počkej. Neměl takové delší bílé vlasy v culíku a bílý plášť připomínající kapitánskou haori?" vyjeknu.

,,Jak o něm víš?" ptá se. Co...co se tu k sakru děje?

,,Pokračuj...potom ti to vysvětlím." namítnu.

,,Prý, že si chce promluvit o Rukii..." Napjatě poslouchám.

,,...začal tím, že si prý všimnul, že já a Rukia k sobě máme blíž, a že nejsme jen přátelé..." zamračí se.

,,...že prý nejsem ani shinigami, že jsem jen obyčejný lidský odpad, který díky ní dostal sílu. Nejsem hoden být ji tak blízko, a nejsem hoden ani toho, aby na mě plýtvala slovy. Mám se prý od ní držet dál...jinak budu mít prý problém a i ona se problémům nevyhne..." Nevím proč, ale připadalo mi, že kdyby nebyl tak silný a zdatný nejspíš by mu ukápla slza.

,,Co..cože? To přece-" Přeruší mě.

,,Neříkej to prosím. Ať už je to jak chce...nechci, aby kvůli mně měla problémy. A navíc...měl pravdu." dá pěstí do polštáře. Mě nenapadá nic, co bych mohla říct, abych ho utěšila.

,,A co se stalo tobě? Odkud znáš toho dědu?" ptá se mě.

,,Mám začít od začátku? Asi to bude nejlepší, co?" řeknu.

,,Hm." kývne hlavou.

,,Dneska ráno byl za Byakuyou a dával mu spisy, ve kterých byly fotky a charaktery jeho případných manželek. Prý už je dost dospělý na to, aby konečně založil rodinu. Byakuya si ty spisy vzal a připadl mi tak nadšený, že už zbývalo jen, aby mi navrhl, jestli mu nepomůžu s výběrem manželky. Bylo toho na mě moc, a tak hned, co ten děda odešel jsem vyběhla ven. Čekal na mě v povzdáli a řekl, že si chce promluvit. Nic jsem nenamítala. Řekl, že si všimnul mého zájmu o Byakuyu, a že ho samozřejmě těší, že někdo z takové rodiny jako je ta má, by si ho vzal, ale...že je o něco starší než já a navíc je to můj nadřízený. Prý si myslí, že určitě nechci jeho rodině způsobit to, že by si na něj lidé ukazovali. A stejně jako u tebe by bylo nejlepší, abych si od něj držela odstup a nastěhovala se zpět...do svého domu." už to nevydržím a po tváři mi tečou slzy. Ichigo se mě snaží utěšit, i když oba moc dobře víme, že jsme na tom úplně stejně.

Hodiny v Inuzuri odbíjeli půlnoc a my jsme začali pít sake, jako znamení našeho žalu. Slily jsme se pod obraz a celou noc jsme si o tom povídaly. Nakonec jsme se oba shodly na tom, že bude lepší, když je oba nějakou dobu neuvidíme a připravíme se na to, že poslechneme toho dědu a ustoupíme.

,,Víš...já...když jsem šel zachránit Rukiu před popravou...myslel jsem si, že to dělám proto, že ona mi dala sílu. Pokaždé, když jsem ji chránil jsem si myslel, že je to proto, že ji to dlužím. Ale teď už to chápu...dělal jsem to proto, že nechci, aby byla zraněná...aby byla smutná...aby umřela..."

,,Úplně to chápu. Víš...i já jsem se vždycky snažila ho ochránit. Od toho jsem přece jeho zástupce. Ale...jeho přístup mi to vůbec neumožňuje. Místo toho, abych ho chránila je to spíš on, který mě chrání. A potom si vždycky připadám jak pitomec." špitnu. Až do doby, než začalo svítit slunce jsme si povídali. O Rukii, Byakuyovi, smutku, který jsme cítily, když jsme přišli o někoho z rodiny a o strachu, že nikoho nebudeme moct zachránit. On mi povídal o tréningu s Uraharou, který měl, aby mohl zachránit Rukiu, já jsem mu říkala, jak moc jsem trénovala, abych se mohla dostat na co nejvyšší pozici a být co nejsilnější, abych mohla zařídit to, že už nikdy nikoho neztratím kvůli nedostatku svých sil. Bylo to dobrý, když jsme se ze všeho mohli vypovídat někomu, kdo je na tom úplně stejně. Než jsme šly spát, rozhodly jsme se, že následující dny spolu budeme trénovat, abychom se zbavily smutku a co nejrychleji na to zapomněly.

***********

,,Kde je vaše roztomilá více-kapitánka, Kuchiki-dono?" ptá se ten děda (Sakriš, já vážně nevím, jak se jmenuje^_^)

,,Od toho, co jste včera odešel jsem ji neviděl." odpovídá Byakuya, zatímco kouká z okna. Děda se usměje.

,,Proč se usmíváte?" ptá se, když zpozoruje, jeho úsměv.

,,Omluvte mě, jen mě něco napadlo, Kuchiki-dono." mírně se pokloní.

,,Co vás napadlo?" zamyslí se a podrbe se na bradě.

,,Já jen, že...vypadá, že není moc spolehlivá." Když to dolehne k jeho uším, zavraždí páprdu pohledem.

Když děda odejde, tak se k Byakuyovi přiřítí udýchaná Rukia.

,,Nii-sama...neviděl si Ichiga?" vydýchává.

,,Ne...neviděl." Byakouš znovu zapřemýšlí.

,,To je divné. Nikomu neřekl, kam jde." špitne.

**********

Jsme s Ichigem plně soustředěni na nás tréning. Ze začátku mi dělalo problém odvrhnout Ichigovu Getsuga Tenshou, ale začínám si zvykat. Jde vidět, že i Ichigo se začíná orientovat v síle Hikaru Tatsumakiho. Naše domluvila, byla, že 3 dny v shikaii a 3 dny v bankaii. Potom jeden den pití a potom se asi vrátíme zpět do Seireitei. Ale to jsou jen naše plány, takže to možná ještě prodloužíme. Záleží hlavně na našich pocitech.

Najednou nás někdo uprostřed rozhovoru i tréningu vyrušil.

,,Nanda? Nezměkla si náhodou trochu?" ozve se ženský, ale drsný hlas. Vytřeštím oči, jestli je to ta, která myslím. Najednou se jako duch objeví vedle nás.

,,Na..Na..Nakami?" vykoktám ze sebe a ihned ji obejmu.

,,To jsem si myslela. Vážně si vyměkla, co si shinigami." řekne s úsměvem.

,,Sklapni." odvětím stejně jako vždycky. Nakami byla o třídu níže než já. Její vzadu krátké a nagelované vlasy a poprsí o trochu větší než to Matsumotino z ní dělá přírodní úkaz. Ale bohužel ji musím přirovnat k Zarakimu. Stejně jako on i ona nezná jméno své zanpakutou a její síla je čistě její drtivé reiatsu. Pečlivě si ji prohlédnu a zjistím, že na sobě má shihakusho.

,,Už Tě konečně přijali?" ptám se nadšeně.

,,Hm.." zabručí.

,,Do jaké divize?" čučím na ni.

Zasměje se.

,,Takže 11.?" odvětím a představuju si Zarakiho a Nakami bojovat bok po boku. Haha, takže zkáza celé Seireitei.

,,Jsem 4.důstojník." Zatlemí se, omluví se a odejde.

,,Kdo to byl?" ptá se tupě Ichigo.

,,Nakami. Abych ti ji přiblížila je stejné ráže jako Zaraki." Ichigo se zatváří nejistě.

Opět jsme se soustředily na tréning a nevšimly jsme si jedné zásadní věci. A to té, že snad už 15 minut nás z povzdálí sleduje Byakuya a Rukia. Byakuya přemýšlivě sleduje, jak se s Ichigem drtíme navzájem. Potom najednou zmizí a zrovna v té chvíli ke mně přiletí pekelný motýl a oznamuje mi, že se přímo v Seireitei objevil Menos a pár Arrankarů.

,,Měli by jsme-" navrhne Ichigo a já ho přeruším.

,,Jestli chceš, tak můžeš jít. Já zůstanu tady." řeknu a zase na mě doléhá smutek. V té chvíli kousek od nás něco přistane. K sakru, přes ten všechen prach nic nevidím.

,,Nanda? Tak tady se schováváte?" ozve se hlas...ehm...Zarakiho.

,,Vracíte se semnou." postaví nás před hotovou věc.

,,Já nikam nejdu." řeknu rozhodně.

,,Byakuya Tě potřebuje!" zařve na mě a hodí mě přes svoje rameno. Ichigo stojí opařeně před ním.

,,Mám snad vzít i Tebe, anebo půjdeš po svých?" říká vražedně. Nakonec se vracíme. Ichigo jako hodný chlapec běží vedle Zarakiho a já mu trůním na rameni a bouchám ho do zad.

Když doběhneme na místo Zaraki mě "uloží" do zdi. Vyběhnu celá od omítky a začínám po něm řvát, proč to sakra udělal. V té chvíli na mě vyběhne Nakami a řve po mně, jak se to chovám k jejímu kapitánovi. Zřejmě jsme u toho měli vtipné výrazy, protože Renji chytl záchvat smíchu.

,,Haaa? Čemu se jako směješ ty ananasáku!" vyjeknu na Renjiho.

,,Prosííím? Směju se, protože se chci smát!" začně po mě hučet. Když mu právě roztahuju škraně od sebe a on mě tahá za vlasy, otočí se k nám Menos a střílí Sero.

,,Oooj! To Tě neučili, že když se shinigami baví, mají hollow šoupat nohama?" vrazím mu Suzuki přesně mezi oči.

,,Ty jedna! Ten byl můj!" vrhne po mě Renji Zabimara.

,,Sorewa? Najdi si svého, ty červenej ananasáku!" praštím ho Suzukiným řetězem do hlavy. Haha, celá Seireitei sleduje, jak se tam hašteříme a zabíjíme navzájem. Ichiga to zřejmě deprimuje a tak vrhne tu svou Getsuga Tenshou přímo mezi nás.

,,Báka-ka? Chceš mě zabít?" začnu po něm házet kameny. Renji se ke mně hned přidá.

,,Bože, mohly by jste se vy dva konečně uklidnit?" říká Yuniko, která stojí přímo za svým kapitánem, tedy Ukitakem. Oba ztichneme a rozhlížíme se kolem sebe.

Po vyčerpávajícím nahánění menosů jsme vyrazili se všemi kapitány, takže dokonce i s Byakuyou, do baru na sake. Představil se nám tam jakýsi boreček, který má pozici hned pod Hisagim. Nemám ani potřebu zapamatovat si jeho jméno. Je to zelenooký blonďáček, který se chová, jak by mu celý svět ležel u nohou. Snažil se Rangiku sbalit na nějaký ty svoje nejapné poznámky, ale zdá se, že si všiml Ginova odhodlání zabít. A to už i za to, že se jí vůbec odvážil podívat do výstřihu. I když...když má Rangiku tak vyzývavou uniformu, kam by se jí mělo mužské pohlaví koukat?

Bavila jsem se s Rangiku o tom, že Ichigo a Rukia už se zase někam vytratili. Mávnu rukou a odvětím, že chtějí být určitě o samotě. Když se tak bavíme, zaslechla jsem jak ten boreček mluví o mně. Snažím se si toho nevšímat, ale čím drzejší začíná být, tím víc mám chuť vstát a napálit mu. Byakuya, který sedí přímo přede mnou mě skoro pořád sleduje. Na pár minut ucítím, jak tiskne svoji nohu k mé, protože chce, abych se na něj alespoň na chvíli podívala.

Zrovna jsem nevnímala ty nejapné poznámky, ale zřejmě řekl něco, co Byakuyu naštvalo. Protože se neudržel a trošku mu spravil fasádu. Týpkovi to zřejmě nedošlo, a tak si zahrával s ohněm už jen tím, že provokoval trochu opilého Byakuyu. On se samozřejmě naštval, což u něj není normální, a zarazil mu svoji zanpakutou do ruky. Ukitake a Kyouraku okamžitě zasáhli a odtáhli Byakuyu daleko od něj. Zvláštní...takového jsem ho nikdy neviděla.

,,Co řekl, že se můj kapitán tak rozzlobil?" ptám se nevinně.

,,Nic jsem neslyšel." odvětí Renji. Odvedli Pana dokonalého na ošetřovnu a já začala přemýšlet, jestli by nebylo nejlepší jít se za Byakuyou podívat a dostat z něj to, co řekl ten týpek. Muselo to být zřejmě něco hrozného, když mu skončila Senbonzakura v ruce. Povzdychnu si.

,,Prý se tady strhla rvačka! Kdo se pral?" Ichigo doslova přiletí do baru.

,,Kapitán Kuchiki a třetí důstojník 9.divize." oznamuje Kira.

,,Nii-sama? Proč?" ptá se Rukia nevěřícně.

,,To bohužel nevím. Zřejmě řekl něco, co kapitána Kuchikiho rozzlobilo." zamyslí se Kira. Naštvaně bouchnu rukou do stolu a odběhnu pryč.

Udýchaná doběhnu před jeho dům. Ochranka mě zastaví. Nevěřícně se na ně podívám.

,,Phantomhive Fukutaicho. Kuchiki-dono si přeje být chvíli sám a nikdo nesmí být puštěn dovnitř." informují mě.

,,Demmo-" začnu a oni mě přeruší.

,,Je nám to líto, ale neuvedl nikoho jako výjimku. Dokonce ani Rukiu-dono. Prosím odejděte." Trošku mě to dopálí a shunpem si běžím po celé seireitei. Zaslechnu za sebou nějaký šramot a tak se otočím. Než se otočím pohledem před sebe do někoho napálím a letíme tak dlouho, dokud neproletíme barákem a nezastavíme se v ruinách.

,,Ité. To bylo těsný." ozve se Ginův hlas.

,,Gi...Gi...Gine?" vykoktávám ze sebe a potom se začnu smát, když vidím, že je celej od kytek a v ruce drží jen stonky. Mrzutě se na ty stonky podívá.

,,Ty měli být pro Rangiku." Přestanu se smát.

Stojíme před Rangiku a oznamujeme jí nehodu, která se nám stala. Já se omluvila jak jí, tak i Ginovi, protože jsem jim zničila květiny a tím i radost z nich. Rangiku se usmála.

,,Nezlobím se. Hlavní je, že nejste zranění." poklepe mě po rameni.

Vylezu z kasáren 10. divize a těžce vydechnu. Zapřemýšlím, jestli za ním vůbec mám jít. Co mu mám říct? Haha, promiň, zdrhla jsem proto, že se budeš ženit a já nechci, aby si byl šťastný? Posadím se na zem do tureckého sedu a začnu se drbat na bradě jako nějaký zmatený profesor.

,,Fajn. Půjdu tam, omluvím se a podívám se, jestli není zraněný." říkám trochu víc nahlas. ,,Nene..to nemůžu." zakroutím hlavou.

,,Rossali-chan? Daijobu?" dívá se na mě Hinamori jako bych byla nějakej blázen.

,,Jasně. Jsem v pohodě." otočím se na ni. Chvíli čekám a zavřu oči.

,,Josh! Vyrážím!" zařvu a shunpem mizím.

,,Asi byla dlouho na sluníčku." povzdychne si Hinamori.

Ochranka nebo jak to říct, mě konečně pustila dovnitř. Stojím před jeho dveřmi a zhluboka dýchám.

,,To jsem já, Bya-" začnu mluvit a hned zase přestanu. Co...se tu děje?