25. Mimo službu!

Bručím, jako o život, ale zdá se, že Unohana jen tak necouvne. Ať se na ni šklebím sebevražedněji, nedá si říct.

,,Proč mi tu nohu prosím nemůžete vyléčit?" zuřím. Renji se na mě podíval s nechápavým výrazem a Hinamori si to nejspíše zase dává za vinu a tváří se jako hromádka neštěstí. Do dveří vtrhne Nakami a začne hulákat něco ve smyslu :,,Jen ji tu nohu dejte do sádry, alespoň nebude nějakou dobu bojovat!" Naštvaně jsem na ni zasyčela.

,,Kapitán Kuchiki mě přetrhne jak hada." řeknu a doufám, že mi tu nohu nebude strkat do sádry. Unohana to nakonec přejde mlčením a Renji se někam vypaří. Cha! On si říká 3. důstojník a nechá mě ve štychu? Ananasák červenej! Zatvářím se ještě naštvaněji a to už se Hanatarou začíná schovávat za Unohanu.

,,Teď tou nohou chvíli nehýbej, než ti na ni dám sádru." usměje se. A já se ušklíbnu. Zlomená noha na 4x to mi ještě chybělo.

Renji stojí před dveřmi do domu Kuchikiho a stírá si z čela pot. ,,Raz, dva, tři." odpočítává si potichu, než se konečně rozhoupe vejít. Kuchiki se na něj vražedně podívá a Renji o krok couvne. ,,Jdi na to! Jsi chlap, Renji!" povzbuzuje se v duchu.

,,Kuchiki-Taicho..." koktá.

,,Potřebuješ něco?" řekne Kuchiki zamyšleně.

,,Víte...jak teď naše a 5. divize měla nahánět ty hollow, co se dostali do Seireitei...." koktá ještě víc.

,,Nechceš se už vyžvejknout?" zasyčí na něj.

,,No...tak ona Rossalie...jaksi zachraňovala Hinamori...a uklouzla na střeše...no a...má na 4x přelámanou kost v pravé noze...." Vydechne si.

,,Cože?" zvedne se náhle Kuchiki.

,,A Unohana-Taichou ji chtěla tu nohu vyléčit...ale nešlo to...takže ona bude mít nohu měsíc v sádře." dodá.

O půl hodiny později už mě Ichigo podpírá po cestě do Byakuyova domu. Nesmím na to týden šlápnout, nejspíš proto, že podpatek mi tak přidá až za týden, takže nebudu moct ani chodit. Když vejdeme do dveří a Rukia vidí, jak mě Ichigo podpírá okamžitě se rozběhne a vykopne ho až do zahrady. Já se skácím Renjimu přímo do náruče.

,,Ty pitomče! To si ji nemohl vzít do náruče, když nemůže chodit?!" řve po Ichigovy Rukia.

,,No tak, no tak. To je v pohodě." zaúpím. Mimochodem vrhnu na Byakuyu nevinný pohled.

,,Jak dlouho na to nebudeš moct šlápnout?" ptá se mě potichu Byakuya.

,,Emmm...asi týden, než mi Unohana-Taicho přemění sádru a dá mi tam podpatek." vyhrknu.

,,Soka." zamyslí se. V tu chvíli do dveří vběhne Yuniko i se Sayami a začnou se okamžitě vyptávat, jak se to všechno stalo.

,,Děláš si srandu? Přece si nemůžeš nohu přelámat jen tím, že spadneš ze střechy!" zařve Sayami. Než jsem jí dokázala vysvětlit, že když jsem padala, tak jsem se snažila pád zbrzdit a dopadnout na nohy, ale nepovedlo se mi to, tudíž jsem v té obrovské rychlosti dopadla přímo na nohy a tím se mi podařilo si celou nohu rozlámat, bylo docela těžké.

,,Jak je teda možné, že nemáš rozlámanou i tu druhou?!" křičí po mně znovu. Vůbec nevím, co jí v poslední době je. Poslední dobou je celá podrážděná a nesvá. Snažila jsem se z ní už párkrát dostat důvod, ale nic mi neřekla, akorát mě poslala do ... >_<

Využila jsem toho, že si dal Byakuya po obědě šlofíka a vzala jsem berle a valila jsem se mrknout za Matsumoto. Když mě viděla ve dveřích s berlema okamžitě mi začala říkat, že jsem debil, protože se sem belhám.

,,Promiň, prostě jsem si potřebovala pokecat a zasmát se. Poslední dobou se totiž nudím, že se divím, že jsem ještě neumřela." namítnu.

,,Proboha proč?" zasměje se. ,,Je na tebe moc přísnej?"

,,To né. Jen je hrozně zásadovej a řekl, že kamkoliv budu chtít jít, tak leda s jeho doprovodem." uchechtnu se.

,,To je milé." zasní se. ,,Mimochodem, Ross. Jak ses sem bez něj dostala?"

,,Zrovna si dával šlofíka, tak jsem toho využila, popadla jsem berle a šla jsem."

,,Jak se vzbudí, tak tě přetrhne jak hada." začne se smát.

,,Ale, ale. Ty si mi ale nějaká šťastná. Děje se něco?" vyptávám se zvědavě.

,,Né, nic. Akorát...jsem hrozně šťastná!" začervená se.

,,Povídej, povídej! Nějaký nový nářezy v posteli s Ginem?!" zavyju jak nějaký opuštěný pes. Chytne polštář a hodí ho po mě. ,,Krávo!"

,,Ité~" zaúpím a ihned po ní polštář vrhnu. V tom všem smíchu nás přeruší klepání na dveře.

,,Ha-há vsadím svoje berle, že je to Gin!" zatlemím se, zatímco Rangiku míří ke dveřím.

,,Ross! Můžeš na chvíli sem?" zahuláká na mě od dveří, v kterých stojí Rikichi.

,,R-Rikichi?" zažvatlám.

,,Jste v pořádku, Phantomhive Fukutaicho?" zadrmolí.

,,Hmmm...jsem. Potřebuješ něco?" zeptám se.

,,Nene. Jen...kapitán Kuchiki mě poslal, abych se po Vás podíval a zjistil, jestli jste v pořádku."

,,Je kapitán hodně naštvaný?" říkám nevinně.

,,Ano i ne. Ale prý si o tom chce promluvit o samotě, až přijdete." usměje se.

,,Díky, Rikichi. A vyřiď kapitánovi, že maximálně do dvou hodin budu zpátky." Hned, co Rangiku zavře dveře začne se ďábelsky křenit.

,,Čemu se jako tlemíš?" vyjeknu.

,,Dvoum věcem. Vlastně ne. Jedné se směju a u druhé se usmívám!"

,,Ha~? Povídej, dělej!" zakřičím a rozesměju se.

,,Faajn, faajn. Směju se, protože si právě prohrála svoje berle a usmívám se proto, že....JE TO OD KUCHIKIHO STRAŠNĚ MILÝÝÝÝ!!" rozzáří se jako Vánoční stromeček.

,,Are?" zakývám hlavou.

,,No tak...poslal svého 4. důstojníka, aby se podíval, jestli si v pořádku. A navíc mu řekl, že si o tom s tebou promluví potom...a sám! Á~ On do tebe bude nakonec fakt úplnej blázen!" Začervenám se a mávnu rukou. I když na druhou stranu mě její slova hrozně těší.

Valím si to zpátky domů. Ach ne, používám špatný výraz. Šourám se s berlama zpátky domů. Byakuya zřejmě musel vycítit mé kolíbající se reiatsu, protože jeden z jeho stráží ke mně přišel a se slovy, že Kuchiki-dono nařídil, aby mi pomohl domů, mě vzal do náruče. Páni, co s chlapem udělá sádra na noze.

Byla jsem bezpečně donesena před dveře.

,,Tadaimaa~!" zakřičím, zatímco si zouvám botu. Nebo spíš se o to snažím. Mimo jiné si tam všimnu ještě dalších bot...že by návštěva? Grrr, to bych se asi měla krotit s tykáním. Vejdu do obýváku a překvapeně zůstanu stát. Byakuya pije čaj a není sám. Zřejmě za ním přijel jeho dědeček, Ginrei. Myslela jsem, že když už není kapitánem tak, že...no umm...umřel, ale jak se zdá, tak si jen poklidně začal užívat života i stáří. Hned jak mě uvidí, začne se usmívat. Slušně pozdravím a vůbec nevím, jak se chovat nebo co říkat. Byakuya to zřejmě vycítil a tak vstal a stoupl si vedle mě.

,,Dědečku, tohle je moje více-kapitánka, Rossalie Phantomhive. Ross, tohle je můj dědeček a předešlá hlava rodiny, Ginrei." seznámí nás. Ginrei se ihned nadšeně zvedne z pohovky a jde si semnou potřást rukou.

,,Moc mě těší." usmívám se, zatímco mi svírá ruku.

,,Ty si ale vyrostla!" zasměje se a vybídne mě, abych si k nim přisedla k čaji. Všimne si mého nechápavého výrazu a tak mi situaci začne objasňovat.

,,Ahh, promiň. Asi si to nepamatuješ. Jednou, když tě měl táta na starosti vzal tě na poradu kapitánů. Všichni z tebe byli nadšení."

,,O-Opravdu? Na to si vůbec nevzpomínám." přiznám se.

,,Víš o tom, že než přestoupila tvoje máma do 10. divize jako více-kapitánka, byla u mě v divizi jako 3.důstojník?" usměje se.

,,Vážně? To jsem netušila." Takhle si povídáme asi hodinu. I když mi to hodně připomnělo rodiče, i přesto jsem byla ráda. Protože jsem se o nich dozvěděla zase něco nového. Omluvila jsem se, že jsem unavená a že si půjdu lehnout. Nemusela jsem se na Byakuyu ani podívat a už mě přidržoval a nabídl mi, že mi pomůže do pokoje. Převlékla jsem se do pyžama a chystala se ulehnout. Jeho polibek na dobrou noc mi dal jistotu, že dnes budu mít hezké sny. Usnula jsem jako malé mimino.

Když už jsem byla dávno někde uprostřed mých snů, Byakuya a Ginrei si ještě pořád povídali.

,,Je to velmi milé děvče." poznamená Ginrei.

,,Ano, to je pravda." přikývne Byakuya.

,,Ona...u tebe bydlí?"

,,Ano. 3. divize má problémy s jejich kasárnami a tak Velící kapitán rozhodl, že budou užívat její sídlo. V té době tu byla zrovna jako záskok mé kuchařky a tak jsem navrhl, aby tu zůstala. A tak je to vlastně dodnes." informuje ho.

,,Vypadá to, že si spolu opravdu rozumíte." šibalsky se usměje. Byakuya jen zavře oči, aby náhodou neudělal nějakou nemilou reakci.

,,Jak se jí to vlastně stalo? S tou nohou?" vyptává se.

,,Při misi špatně spadla ze střechy."

,,Typická žena. Snaží se přesvědčit okolí, že všechno zvládne a že je silná a potom ji skolí i pád ze střechy. Alespoň jde vidět, že i přes tu sílu je to pořád křehké a jemné stvoření, které je třeba chránit." uchechtne se.

,,Mluvíte, jako by jste o tom hodně věděl, dědečku."

,,Taky, že vím. Už podle toho, jak silní byli její rodiče se dá odhadnout, že její síla taky nebude nějak nadprůměrná, nemám pravdu?"

,,Máte, samozřejmě." Byakuya se trošku ušklíbne.

,,Děje se něco?"

,,Ne, ne. Jen, že Ross už dávno zvládla Bankai a jak jsem ji viděl, tak ho dokáže už plně ovládat, ale nepodařilo se mi ji přesvědčit, aby se stala kapitánem."

,,Máš k ní opravdu blízko, že?" ptá se upřímně.

,,Eh...eh...cože?" zakoktá se Byakouš.

,,Já jen...oslovuješ ji "Ross" což znamená, že ses jí už plně otevřel a navíc...se ti konečně alespoň částečně vrátila tvoje ukecanost." usměje se.

,,Je...je to špatně?"

,,Vůbec ne! Právě naopak." Ještě další hodinu si povídají a nejen o mě, ale o všem, co se stalo. Mimo jiné, Ginrei Byakuyovi oznámil, že by se chtěl na chvíli zdržet, protože mu tohle prostředí začíná maličko chybět a chtěl by si ještě promluvit s Velícím kapitánem a ještě semnou. Byakuyovi to samozřejmě nevadilo, inu byl to jeho milovaný dědeček.

Tak studené. Spím, ale i přesto cítím jak čerstvý a jemný sníh dopadá na moji pokožku. ,,Cože?" proletí mi hlavou. Proč k sakru spím venku. Pomalu otevírám oči. Ležím na kopci a kolem mě mrholí sníh. Nechápavě se začínám rozhlížet kolem sebe. Všude ticho. Najednou se zadívám před sebe. Mám výhled přesně na Byakuyův dům, který....COOO? Rychle vstávám a začínám se třást. Jeho dům celý hoří. Okamžitě k němu běžím. Běžím, běžím, ale nepohla jsem se z místa. Cítím, jak jsem unavená z běhu, ale nepřiblížila jsem se k jeho domu ani na krok. Chytnu se za hlavu a začínám brečet. Co...co se tu k sakru děje? P-Proč...proč tam nemohu doběhnout? O co...tu jde? Na chvíli zavřu oči a začínám se uklidňovat, že tohle je možná jen sen a já se každou chvíli probudím. Uklidňuji se v duchu a zdá se, že to pomáhá. Do doby, než uslyším kroky, které v čerstvém sněhu míří přímo ke mně. Nervózně otevřu oči a zase je zavřu. Blíží se ke mně každým krokem víc a víc, jeho kroky zanechávají rudé stopy ve sněhu. ,,Ro...Ro...Ross..." šeptá mé jméno. Ten hlas! Okamžitě znovu otevřu oči. ,,Ne...Ne...NE!!!" rozječím se a běžím směrem ke zkrvavenému Byakuyovi, který ke mně natahuje ruku. Běžím, jak nejrychleji umím, ale stejně se k němu ani o kousek nepřiblížím. Ani o malý milimetr. Nevím, co se stalo, ale doběhla jsem k němu, zrovna když se kácel k zemi. Spadl mi rovnou do náruče. Byl celý od krve a těžce dýchal. ,,Byakuyo...vezmu Tě do 4. divize. Ještě chvíli vydrž!" uklidňuji ho a chystám se, že ho vezmu na své záda a vyrazím. ,,Moc...mě...to...mrz...mrzí. Chtě....chtěl...jsem...tu...s tebou zůstat navždy...omlou-" Z ničeho nic omdlí. ,,Ne, ne, ne!!! Vydrž prosím!!!" nahmatávám mu zběsile tep, ale....nic! Je mrtvý! Začnu plakat a mé srdce se trhá na malinkaté kousíčky spolu s každou slzou, která spadne do čerstvého sněhu. Pevně mi stiskne ruku. ,,Bya...kuya?" rozšeptám se a on moji ruku sevře ještě pevněji. Otevře oči. ,,Byakuya?" Ptám se, ale špatně. Tohle není Byakuya. Jeho šedé oči jsou nahrazeny krvavě červenými. V ruce svírá meč a kráčí přímo ke mně. Nemůžu...nemůžu se hnout. Švihnul mečem a já jsem ani nestačila uhnout. Rána po mém těle se táhne od ramene až po levé stehno. Chci zbaběle utéct, ale chytí mě pod krkem a opře o strom. ,,To...kvůli...tobě...se ze mě stalo tohle!" přejde z šeptání na řev. ,,Já..NENÁVIDÍM TĚ!" zařve na mě.

Přejdu z lehu do sedu a celá zpocená vydýchávám.

,,Ross?" stojí u mé postele Byakuya. Téměř mrknutím oka vyletím z postele a obejmu ho. Pevně ho k sobě tisknu a on mě nechápavě hladí po zádech.

,,Copak? Noční můra?" ptá se vážně.

,,Zdálo...zdálo se mi, že si umřel...a já tě nemohla zachránit...a řekl si mi, že mě nenávidíš....a-" přeruší mě polibkem.

,,Tolik tě to vyděsilo? Celá se třeseš!" hladí mě po ruce.

Hned po tom, co odešel z mého pokoje, jsem seděla na posteli a držela jsem se za hlavu. Ten sen...byl tak...tak reálný...úplně jsem mu uvěřila. Padala jsem stále hlouběji a hlouběji do deprese, když v tom jsem si uvědomila, že Byakuya je živý a zdravý a jeho dům stojí, tak kvůli tomu nemusím mít takovou depresi.

U snídaně jsem se už uklidnila a povídala jsem si s Ginrei em a Byakuyou. Byakuya mi oznámil, že dnes byla do 10. divize přidělena nová členka a dnes se s ní všichni musíme seznámit. Zajímá mě, co je to za holku. Všechny holky, co jsem znala už jsou dávno tu. A to dokonce i Nakami. Vůbec nevím, kdo by to tak mohl být.

Hned, co jsem ji viděla, mě čekal docela šok. Byla to Sayuri a pocházela ze šlechtické rodiny. Sice její rodina nebyla mezi těmi 4 "vyvolenými", ale arogantní a namyšlená byla Sayuri dost. Na Akademii jsem se s ní několikrát dostala do křížku, protože jí se nelíbili tamní pravidla. Hlavně, protože i když je "urozené" dítě na Akademii, učitelé a ostatní se k nim chovají jako k rovnému. A to se jí nelíbilo. No jo, prostě to znamená, že příchod téhle holky neznamená nic dobrého.

Jakmile viděla moji více-kapitánskou pásku a to, jak jdu poslušně vedle svého kapitána, zamračila se a hodila na mě nenávistný pohled. Ten ovšem zmizel hned, co jsem přišla blíž. Byla tak vtíravě milá, že jsem si dala ruku na zanpakutou a přemýšlela jsem, jestli ji můžu zabít, anebo mám počkat, až se všichni vypaří. Byla ke mně tak hrozně milá a pořád mě přede všemi kapitány vychvalovala, ale já jsem to moc dobře prokoukla. Ani jednu z těch věcí nemyslí vážně, jen prostě chce, aby ji všichni brali jako hodnou a milou dívenku. Haha, ale já jí na to neskočím!! Chachá!

Yachiru, jako vedoucí našeho dívčího gangu ji pozvala s námi večer do baru. Rangiku mě musela dlouho přemlouvat, abych tam šla. Nu což, prakticky vzato je ona můj nepřítel. Už na Akademii jsme se málem pozabíjeli a teď to bude nejspíš ještě horší. No jo, osud je svině.

******

Kolik dní už uběhlo od toho, co je tady? Myslím, že týden. Ona je vážně tak vtíravě milá, až mi to hlodá do srdce díru. Všechny tím svým úsměvem oblbla, ale mě teda ne. Kvůli tomu jsem se také dostala do křížku s Hinamori a Rangiku, které mi řekli, že to přeháním s tou podezíravostí, a že bych o tom měla pořádně přemýšlet. Prý ,,Na Akademii na tebe možná mohla být zlá, ale jak sama vidíš, tak se změnila." poučila mě Hinamori, která je všemožně známá svoji důvěrou ke každému dementovy, který umí předstírat úsměv. Viz.: Aizen.

Mířím si to domů a cestou přemýšlím, jestli přece jenom nedělám někde chybu. Myslím, že kdyby semnou chtěla doopravdy bojovat, tak nebude čekat přes týden. Hned, co skončím s přemýšlením vycítím něčí reiatsu a na poslední chvíli odrazím útok pomocí Suzuki.

,,Soka. Takže jsem se nemýlila. Jsi to ty, Sayuri?" uchechtnu se.

,,Nakonec nebudete tak hloupá, více-kapitánko 6.divize." objeví se přede mnou.

,,Proč si tady?" zvážním. Místo odpovědi vysune svoji zanpakutou a rozběhne se. Takže jsem měla pravdu. I když musím uznat, že se Sayuri vážně zlepšila od doby, co jsme spolu naposled zkřížili meče. Ale stejně to nestačí k tomu, aby mě porazila.