26. Neočekávaný převrat! Zrada!

     Stojíme proti sobě tváří v tvář, jen já a Sayami. Nevypadala, že by ji nějak rozptylovalo, že mám sádru a tak jsem se jen modlila, ať si tu nohu ještě víc nezlomím, protože mít tu věc na noze ještě dýl by mě zabilo. Její pohled...je plný nenávisti. Nenávidí mě? Nechápu proč. Vím, že na Akademii se mnou často bojovala a zřejmě ke mně cítila zášť, ale vlastně jsem nikdy nevěděla proč. Ani jsem se to nesnažila zjistit.

 ,,Mám otázku." špitnu, zatímco mám pravou ruku na rukojeti své zanpakutou. 

,,Hm?" zavrčí. 

,,Kvůli čemu přesně mě nenávidíš?" ptám se upřímně. Místo odpovědi se na mě rozběhne a já ani nestihnu vytáhnout Suzuki a tak kryju její útok holýma rukama. Oddálí se ode mě a po mé levé ruce stéká krev.

Stále bojujeme a já už nemůžu ani došlápnout na podpatek u sádry. Shodí mě na zem a drží mi meč u krku. Po její tváři začnou stékat slzy.

,,Já...nenávidím Tě." zamračí se.

,,Naze?" špitnu a jen čekám, až se začne její meč nořit do mého krku.

,,Naze? Jsi z bohaté rodiny...všichni si tě váží, chrání tě a obdivují. Celý rok jsem neslyšela od učitele kenda nic jiného, než řeči o tobě. Rossalie to dělala tak a Rossalie to zase dělala onak. Dřívější promoce, bydlení u vůdce klanu Kuchiki, okamžité přidělení hodnosti Více-kapitána! Tolik ti závidím! Tvoje rodina na to musí být pyšná, že! Dostanou Tě všude, kam potřebuješ jen proto, že jejich jméno je slavné a jsou šlechta! Zlomíš si nohu a všichni s tebou hned jednají jako s klenotem! Není vyléčená-nemůže na misi. Není vyléčená-nemůže bojovat! A navíc hraješ tu svoji podlou milost! Nenávidím Tě!" řve po mě z plných plic a na mé tváře dopadají její slzy.

,,Blbko." říkám rázně a v tom začne hrát OST Bleach - Never meant to belong. ,,Je to dost zajímavý a poutavý příběh, ale máš v něm hodně chyb. Možná...že o mně na Akademii hodně mluví, ale s tím já nic neudělám. Chceš říct tajemství? Měla jsem mít promoce už před rokem. Odmítla jsem je a odmítala jsem je do té doby, než jsem to vzdala a přijala je. Stejně jako máš právo poprosit o to, aby Akademie kontaktovala Třináct obranných divizí o tvých schopnostech, máš i právo to odmítnout. Okamžitá hodnost více-kapitána? Nedělej si ze mě srandu. Když jsem sem nastoupila byla jsem 8.důstojník 4.divize a byla jsem poskokem všech, kteří měli hodnost 5. důstojníka a vyšší. U svého kapitána bydlím proto, že 3. divize nemá ještě opravené kasárny, a proto využívají můj dům. A taky...nemůžu říct, jestli jsou moji rodiče pyšní nebo ne, protože už jsou přes sto let mrtvý. Závidíš mi? Co mi závidíš? Od toho, co moji rodiče umřeli jsem tvrdě dřela na tom, abych se stala silnou a mohla se s vzpřímenou hlavou vrátit do světa, kam patřím - do Soul Society. Nikdy jsem nepoznala luxusní život. Ve skutečném světě jsem dělala všechno, co jsem mohla, abych přežila. Chápeš to? Můj život není tak úžasný, jak si myslíš. Ale to někdo z rodiny jako je ta tvá nepochopí. Nikdy ses neocitla v situaci, kdy si musíš zašpinit vlastní ruce, aby ses vůbec mohla najíst. Nikdy si nebojovala tak, že ses skoro nemohla ani postavit. Nikdy si nebojovala tak, ŽE JEDINÝ DŮVOD PROČ DRŽÍŠ MEČ V RUCE JE TO, ŽE CHCEŠ ŽÍT!" řvu po ní.

,,Až si projdeš celým mým životem, a zvedneš se pokaždé, kdy jsem se zvedla já...tak potom tě příjmu jako rovnocennou soupeřku v boji na život a na smrt." odhodím její meč a hrdě vstanu. ,,Vzdej to." říkám a mizím shunpem pryč.

       

*******

     Rangiku je na dně a už druhou noc mi tiše pláče na rameni a nadává. Jistě, je to kvůli Ginovi, kterému asi zase ruplo v bedně a začíná se chovat jako zmetek. Nehledě na to, že když jsem došmatlala jednoho dne ke svému domu, kde mimo jiné jeho divize sídlí, tak jsem málem dostala šok. Taková menší pracovna a úřední místnost, kde mám důležitá lejstra a spoustu soukromých věcí, ať už svých, anebo to, co mi tu rodiče zanechali, byla celá rozbordelovaná a zdá se, že tu někdo něco hledal. Možná nemám sebemenší pravomoc si to myslet, ale zaksichtím se poněkud naštvaně a mumlám něco ve smyslu: ,,Gine, ty parchante." Nutno podotknout, že jsem už ty celé dva dny nebyla u Byakuyu a viděla jsem ho jen při misích, anebo v práci. Bydlím totiž teď dočasně u Rangiku, než se posbírá a než se Gin vzpamatuje. Při pohledu na její uplakanou tvář jsem ani neměla sílu jí říct, že se mi Gin hrabal ve věcech.

       Mám tak nehoráznou touhu jít za Ginem a všechno s ním probrat a minimálně mu pomoct k tomu, aby se mu v té jeho hlavičce zase rozsvítilo. Jen, co jsem se o tom zmínila Rangiku, tak mě přemlouvala, abych za ním hlavně nechodila a nic mu neříkala. Moje nutkání bylo čím dál tím větší, ale i přesto jsem nemohla nic dělat, protože moje sádra mi to nedovolovala. I když už mám podpatek, můžu se tak tak pohybovat pomalejším shunpem.

       Když už Rangiku konečně za ty dva dny usnula, tak jsem si oddychla. Najednou se začal ozývat v místnosti zvuk mého telefonu. ,,K sakru!" zachroptím a šmatlám s telefonem na balkón, abych ji nevzbudila.

,,Halo, halo?" zašeptám.

,,Jsi v pořádku?" ozývá se Byakuyův starostlivý hlas.

,,Ano, jsem. A ty?" nedokážu to udržet a moje koutky se rozjíždí od sebe.

,,Moc dobře na tom nejsem." říká smutně.

,,Si snad zraněný?" vyjeknu.

,,To ne. Jen mi chybíš. Jediný, kdo je v tomhle domě je Renji, což je trochu skličující." podotkne.

Je už čas na oběd. Rangiku pořád spí a já se jí ani nedivím. Když se chystám odejít na oběd, někdo zaklepe na její dveře. 

,,No sláva, že by se mu konečně rozsvítilo a přišel se omluvit?" proletí mi hlavou.

,,Hitsugaya-Taichou?" zadrmolím hned, jakmile otevřu dveře.

,,Jak...jak je jí?" ptá se starostivým hlasem.

,,Konečně po těch dvou dnech spí." říkám sklíčeně.

,,Takže na oběd nepůjde?"

,,Půjdu teď na oběd a vezmu jí ho sem. Jak se probudí, tak se postarám o to, aby se najedla." kývnu rozpačitě hlavou. Na což Hitsugaya kývne a hned mizí pryč. Sklíčeně se podívám, jak spí a začíná to ve mně vřít. Co si o sobě ten debil sakra myslí?

       Šrákám se směrem do jídelny a rozhlížím se kolem sebe v naději, že někde zahlédnu toho parchanta a na místě ho zabiju. A vážně, že jo. Slabě jsem cítila jeho reiatsu a viděla jsem ho na Soukyoku. Okamžitě nechám oběd obědem a vydávám se na Soukyoku. No jo, to místo je vážně souzeno k boji. Jen si nejsem jistá své výhry, protože kdo ví, jak se mi bude s tou hnátou bojovat.

,,Gine!" zavrčím hned, co se dostanu shunpem za něj.

,,Chtěla si říct, Ichimaru-Taichou, nemám pravdu?" Ten pohled. Dívá se na mě pohledem s úmyslem zabít. Položil svou ruku na katanu a to už mě natolik vytočilo, že jsem vytáhla Suzuki a strnule jsem se připravila vykrýt jeho útok. To není dobrý, pokud se on nepřiblíží ke mně, tak nemám šanci, protože s tou sádrou to vážně nepůjde. Už zase se usmívá. To si s námi všema jen hrál? To odešel od Aizena a vrátil se sem jen pro nic za nic? Byla jsem tak zamyšlená, že ani není divu, že jsem se po chvíli kutálela po zemi a zastavila jsem se až o kámen. Až mě udivuje, že ta sádra pořád drží.

,,Měla by si odejít. Nemám náladu tu někoho před odchodem zabíjet." vypadne z něj.

,,Děláš si ze mě prdel?" koktám při vydýchávání. ,,Nenechám Tě odejít...za to, co si ji udělal."

,,A co s tím uděláš?" zasměje se. Spolknu veškerou bolest vycházející z mé nohy a trošku podivně se na něj rozbíhám a teď už začíná vážně pravý boj. Jsem zrovna tak blízko k tomu, abych mu skoro uřízla hlavu, když se za mnou ozve.

,,Vypadni od něj! Rychle Ross!" zařve Renji, který zrovna vyběhl ty dlouhý schody. Okamžitě od něj odskočím a v tu chvíli se na nebi objeví garganta a zářivé světlo vcucne Gina do Hueco Munda.

,,Ty...ty jeden hajzle!" zařvu z plných plic. Jeho reakce je jediná- ten jeho úsměv.

       O hodinu později se vydává Byakuya a ostatní na naléhavou poradu kapitánů a já se zatím šrákám k Rangiku, abych ji to nějak vysvětlila. Sice ji nechci zranit, ale tohle musí vědět. Otevřu dveře a nervózně vydechnu.

,,Nemusíš říkat nic." ozve se z jejího pokoje a já slyším, jak si bere katanu.

,,Ran...giku." zesmutním.

,,Já...věděla jsem, že zase odejde. Byl vždycky takový. Já...jen jsem tenhle fakt pohřbila hluboko v sobě." říká sklesle, ale jde vidět, že už se víceméně sebrala. Místo odpovědi ji obejmu.

,,Měli by jsme jít. Velící kapitán teď už určitě řeší situaci s kapitány a je jen otázkou času, než se vydají rozkazy. Tohle je válka...a tak musí jít city stranou." říká z ničeho nic. Jen přitrouble přikývnu, protože nevím, co k tomu říct. Rangiku si to namířila do kasáren 10. divize a já k Byakuyovi domů, kde mimo jiné čeká Renji.

Uběhne malinká chvilka a Byakuya už stojí ve dveřích.

,,Tak, jak se to vyřeší, Taichou?" ptám se trochu s obavami.

,,Rozhodlo se, že bude popraven stejně jako Aizen a Tousen. Když se vrátil poprvé, tak díky tvému přemluvení a jeho přesvědčení se Velící kapitán rozhodl, že budou to budou ignorovat a bude se dělat, že se nic nestalo. Ale odteď už nebude záležet na situaci a všichni tři budou popraveni." oznámí nám. Jsem z toho trochu skleslá. Ale proč bych měla? Hrabal se mi ve věcech a bůhví, jestli náhodou něco neukradl. Navíc si s námi všemi jen hrál. Nesmím s ním mít žádné slitování.

****

       Je to už týden, co na Ichiga zaútočili Arrankaři ve Skutečném světě. Mám na mysli Ulquiorru a Yammyho. Což znamenalo, že do SS byla vyslána "Hitsugayova" banda, aby se o to postarali. Já chtěla jít taky, ale v momentě, kdy jsem se o tom jen lehce zmínila Byakuyovi jsem si vyslechla něco ve smyslu ,,Jen přes moji mrtvolu." a navíc s tou sádrou by to nebyl dobrý nápad. Ale už se pomalu blíží čas, kdy mi ji sundají, tak doufám, že už to bude brzy, abych mohla také někomu pomoct. Ale musím podotknout, že z té "velké" bitvy mám docela obavy. Možná proto, že už se to pomalu, ale jistě blížilo a taky proto, že jsem se bála, že přijdu o někoho důležitého. Není to tím, že bych jim nevěřila a nespoléhala na ně...ale...no co, možná to jsou jen obavy z toho, že se Yama-jii umíní, že nebudu bojovat a to bych se vážně naštvala. Už mě dostalo jen to, že mě nechtějí pustit do SS za Ichigem a ostatními, abych jim pomohla například s lehkým tréningem nebo s jakoukoliv jinou sebemenší krávovinou. Mám takový pocit, že se můžu s bojem na předních liniích úplně rozloučit a to už mi zbývá jen Hueco Mundo. Tche, pořád se mnou budou jednat jako s miminem, který se neumí ani samo vyčůrat.

Byla jsem unavená a tak jsem si odpoledne na chvíli zdřímla. Na moc dlouho ne, protože se začal celou Seireitei ozývat poplach.

,,Á~! Co se k sakru děje?" protírám si oči.

,,Ve Skutečném světě se objevili další Arrankaři. Je jich šest. Celý tenhle rozruch je kvůli Genteikaiju." odpoví Byakuya znuděně.

,,Šest?!" vykřiknu hrůzou. Byakuya jen přikývne a diví se, proč jsem tak rozrušená.

,,Jsi rozrušená, protože tam je Rukia a více-kapitánka 10. divize, nemám pravdu?" Sklíčeně přikývnu. Pohladí mě po rameni a přitiskne mě k sobě.

Sedím zamyšleně na střeše a nemám sebemenší ponětí, jak jsem sem dokázala vyšplhat, když v tom najednou uslyším výkřik a hned na to ležím na zemi.

,,Proč tady sedíš jak idiotka?!" řve na mě zuřivě Sayami, zatímco se zvedám ze země.

,,Oww, owww. Za co to bylo, Sayami?!" zasyčím na ni. Párkrát sem od ní ještě dostala facku a potom už mi konečně došlo, proč je taková. Nebo spíš - mám dvě verze, proč je taková. Verze první je Renji. No jo, ze začátku jsem si myslela, že tihle dva by mohli být sladký ananasový pár, ale Renji se poslední dobou chová chladně a navíc běhá za Rukiou jako pejsek. Verze druhá je, že je naštvaná, protože se trápím kvůli Rangiku a mám podle ní výraz jako citrón.

,,A mimochodem, Ross-chan." ozve se za Sayami Yuniko. ,,Co si dneska potřebovala od kapitána Kurotsuchiho?"

,,Tajemství." zatetelím se. Yuniko na mě vrhne vražedný pohled.

,,Takže mi to neřekneš?!" vyjede na mě z ničeho nic.

,,Promiň...neřeknu." zesmutním trochu, protože o tomhle se opravdu nikdo nesmí dozvědět. Sayami se naštve a odejde a Yuniko na mě pro změnu udělá dotčený výraz.

,,K čemu jsme přátelé když-" chce doříct větu, ale nenechám ji.

,,Nech toho, prosím. Nenuť mě, abych řekla něco, co nechci." Mizím shunpem pryč.

Moc dobře si uvědomuju, že to, co jsem udělala je nefér vůči nim, těm které mi vždycky pomáhali a byli vždy při mě. Ale pokud máme tu velkou bitvu vyhrát musí to zůstat tajemstvím, dokud nenastane čas.

******

      Jak Yuniko, tak Sayami se mnou snad už týden nepromluvili. Takhle dětinské chování u nich vidím poprvé. Jsem z toho docela podrážděná a toho si Byakuya začal všímat a snaží se mě nenaštvat ještě víc. Velice šlechetné od něj. Situaci dorazil Yamamoto, když nás všechny tři vyslal do Inuzuri a Kusajishi. Mimo to ho Byakuya upozornil, že mám ještě pořád sádru a ještě bych neměla chodit na mise, i když jde jen o podřadné a slabé hollow. Yamamoto ho umlčel a já jsem ho nenápadně pohladila po rameni a mrkla jsem.

       Dojdeme k Inuzuri už nemám největší chuť se s nimi vláčet a dělat, že nevidím jejich vražedné pohledy. Otočím se a chystám se shunpem zmizet v Kusajishi, abych mohla vykonat misi a nemusela přitom ignorovat jejich "úžasnou" auru.

,,Utíkáš?!" zastaví mě Sayami a její slova pomalu přicházejí ve vrčení.

,,Ne. Jdu do Kusajishi." Podívám se hlavou mírně za sebe a naše pohledy se střetnou.

,,Nemáme náhodou tuto misi společnou?" vloží se do toho Yuniko.

,,Pravda. Ale odmítám mít misi s někým, kdo nedokáže pochopit, že každý má své tajemství." Zmizím. Sayami kýčovitě sevře v ruce katanu a zamračí se. Na což ji Yuniko, jako správná kamarádka, pohladí po rameni.

         V Kusajishi nic nezvyklého. Banda hollow a občas narazím na nějakýho, co tu hubu prostě nezavře. Ten poslední je snad nejukecanější. Začínám se modlit, ať až příště potkám hollow, ať už arrankara, espadu nebo obyčejného hollowa, aby nebyl ukecaný. Jinak ho opravdu nasekám na nudličky během minutky.

           Bohužel nejsem jediná, kdo má trochu napjatou náladu. Kapitáni také zvážněli (Teda až na Byakuyu, který mě svým klidem začíná děsit.) a začíná tu být docela hustá atmosféra a tak se ani nedivím, že když se najednou otevřel Senkaimon, tak mě k němu Byakuya hned poslal. Nejraději bych to odmítla, ale už jen proto, že mi to nařídil Byakuya, tak to skousnu a snažím se o co nejrychlejší běh.

           Ze Senkaimonu vyletí Rukia a Inoue. Are?! Proletí mi hlavou, a tak na ně jen přiblble zírám. Jakmile mi oznamují, že zde budou trénovat, protože Kisuke řekl Inoue, aby se držela od bojistě dál, spadne mi na hlavu dělová koule o hmotnosti přesně 3,5 tuny. Cítím mírné nebezpečí, že by mě do toho taky zatáhli, a tak se hned omluvím a mizím za Byakuyou. Haha, to mi ještě chybělo, abych někomu pomáhala s tréningem. Čím to bude? Ze začátku se zdála, jako úžasná dívka, ale jakmile s námi byla v boji změnila se na ubrečenou princeznu, která umí jen řvát "Kurosaki-kun".

                Rytíř Byakuya se usmyslil, že se mnou půjde za Unohanou a domluví jí, aby mi tu nohu konečně vyléčila. Umí být tak hodný, když se mu chce! Až mě to dojímá k pláči. Byla jsem připravená jí svoji milou malou zanpakutou vrazit kamkoliv, když mi to nebude chtít vyléčit. Typicky zavře oči a oznámí Byakuyovi, aby mě tady nechal, že to bude chvíli trvat.

*******

       Jupííí!! Sádra už je dole a volala mi Rangiku, že je v pořádku. Lucky! Mám tak dobrou náladu, že mě tak napadá, že si to půjdu vyřešit s těma dvěma, nehledě na to, jak to může dopadnout. Nutno podotknout, že po cestě přemýšlím nad Sayuri, která se po té naší rvačce zdá se uklidnila. No jo, někomu to stačí říct a někdo potřebuje přes držku, aby to pochopil. Celá usměvavá klepu na dveře, které patří Yuniko.

,,Ross-chan?" zírá na mě, jako na ducha a za ní se v pozadí objeví Sayami.

,,Jdu si s vámi o tom promluvit. Rozumně, jako přítel s přítelem." říkám s klidem v hlase. Yuniko to zřejmě trochu zmátlo, ale nakonec mě pozvala dál. U kafe jsme to všechno začali řešit. Mluvila o pocitech, které cítila, když jsem řekla, že jí neřeknu důvod, proč jsem byla u kapitána 12. divize. Sayami je zřejmě naštvaná proto, že jsme nikdy žádné tajemství neměli. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jim to řeknu, až bude čas.

******

     Nudím se. Byakuya je na setkání kapitánů a Rangiku ve Skutečném světě. Sayami a Yuniko mají misi. Ale najednou *Rozsvítilo se jí v hlavě* ,,Soka! Půjdu se podívat na Hirem!" říkám si nahlas s výrazem jako bych zařídila světový mír. Jdu pomalu, v klídečku a hlavně nikam nespěchám. Vzala jsem to přes Inuzuri, protože se mi to zdá kratší, než kdybych šla přes Kusajishi. V momentě 2 metry ode mě něco spadne na zem.

,,Yó, Chibi-chan!" ozve se pro mě známý hlas. (Pro ty, kdo neví - Chibi-chan = něco jako Prcku)

,,F-F-F-Frau?!" vymaním ze sebe a *Překvapený výraz*

,,Už to bude nějaká doba!" usmívá se.

,,Co tu k sakru děláš?!" *Nechápavý výraz*

,,Udělali jsme si malý výlet." zatetelí se.

,,J-Jste?!" Nechápavě se na mě podívá a *Nějaké drobné tělíčko hodí před sebe*

,,Ještě jsem vás nepředstavil. Chibi-chan to je Kusogaki (=usmrkanec). Kusogaki to je Chibi-chan." představuje nás.

,,Kolikrát ti mám opakovat, že mi tak nemáš říkat!" zařveme jednohlasně. A Frau *Nervózní smích*

,,Hai, hai. Omluvte mě. Rossalie to je Teito, Teito to je Rossalie." opraví se.

        Přemýšlím a v hlavě si přehrávám jejich prosbu. ,,Je...Je to opravdu možné?" ptá se mě Teito nedůvěřivě.

,,Ahh. Samozřejmě, že je. Vlastně je to až na jeden velký problém úplně v pohodě." zapřemýšlím.

,,Jeden velký problém?" tázá se a já kývnu hlavou.

,,Jak sis mohl všimnout Společenstvo duší je obrovské. Budu se muset zeptat kapitána, jestli jsou nějaká data, která ukazují datum a umístění zemřelé duše." vysvětluji.

,,To by si opravdu udělala?" rozjasní se Teitovi tvář.

,,Bez problému. Jen budeš muset počítat s tím, že budeme mít hodně míst, kde by mohl být, pokud z toho místa neodešel. Potřebuji vědět jen jednu věc."

,,Jakou?" *Teitův nechápavý výraz*

,,Datum umrtí. Bez toho ho nenajdeme."

Ten pitomec Frau. Jen tak využívá toho, že je jeden ze sedmi duchů a v klidu si tu vodí obyčejné lidi. Ubytovala jsem je v základním panství naší rodiny, které je jak Rileyiho, tak moje. Musím s tím nejdříve seznámit Byakuyu a až potom se vydám do Technologického tamtoho, kde najdu Kurotsuchiho, jak se zase v něčem vrtá a bude na mě řvát, co tu zase chci.

*********

       ,,Takže...chceš vědět, kam byli umístěné všechny duše, které umřeli 26.?" ujišťuje se Mayuri. ,,Mimochodem, najít ho vám zabere nejméně týden." Já jen přikyvuji hlavou.

,,A...Kurotsuchi-Taichou...jediný způsob, jak se k nim může připojit je...?" ptám se trochu zdráhavě, protože si nejsem jistá svou úvahou.

,,....stát se Shinigamim. Jinou možnost nemá. Budeš je muset připravit na to, že budou muset nejméně rok počkat, než ten kluk dodělá Akademii." dodává.

,,Musí ji dodělat?"

,,Měl by. Ale tohle už je něco, co si musíš domluvit s Velícím Kapitánem."

,,S....Velícím kapitánem?" *Nervózní tón hlasu*

,,Bez jeho svolení, nebude moct opustit Soul Society."

           Super. V ruce držím seznam 20 měst, do kterých putovali 26., duše. Se vším jsem je seznámila a teď jdu vykonávat tu nejhorší věc ze všeho. Jdu to vysvětlit a zeptat se Velícího kapitána. Trošku se bojím, co na to řekne. Od Sasakibeho dostanu hned povolení vejít, ale i přesto se třesu jako osika.

,,Dobrý den, Ross. Stalo se něco?" *STAROSTLIVÝ VÝRAZ*

,,Dobrý den...ne nestalo. Ale jdu ti něco říct a taky se na něco zeptat." vykoktávám ze sebe. Ukáže rukou na židli, která je před ním a já si sednu.

,,Takže začnu od začátku...." Přeskočím všechno to vysvětlovaní Mikageho smrti i celého příběhu.

,,Takže...ode mě žádáš co?" říká pronikavým hlasem, který se mi vrývá do uší.

,,Žádám vás o to, aby jste mu dovolil vystudovat Akademii a následně potom zmizet ve Skutečném světě v gigai." *Vstanu a ukloním se*

,,A našli jste ho?" ptá se.

,,Nezačali jsme ještě hledat. Nejdříve jsem chtěla získat Váš souhlas."

,,Fajn...ať je tedy po tvém. Ale! Slíbíš mi, že ten kluk se bude alespoň ze čtvrtiny starat o Shinigamskou práci a bude u sebe mít duševní telefon."

,,Hai! Zařídím to!" *Úklon a následný útěk*

*********

        Máme co dělat. Dá se říct, že projdeme skoro celý Rukongai. Skoro! Teito začíná být natěšený, a to i přesto, že tu Mikage ještě bude muset zůstat. Já to chápu, bude jen rád, když ho uvidí. Začínáme tedy v Inuzuri.

,,Naa, Frau. Z tebe se stal opatrovník dětí?" zavtipkuju, ale přeruší mě Teitova nenávistná aura. *Můj plachý smích*

,,Nemáme jinou možnost." zasměje se Frau a ukáže na Teitův obojek. *Teitův dotčený výraz*

,,Ale z velké poloviny to je proto, že tu s ním chci být. Nedokázal jsem ochránit jeho nejlepšího přítele a tak mu alespoň pomůžu ho najít."

,,Si tak dojemný!" začnu se smát.

         Po čtyřhodinovém hledání jsme se domluvili, že to zopakujeme zítra a já jsem šla na večeři, protože jsem byla hladová jako pes. V domě se ještě svítí a tak doufám, že se Byakuya nesnažil zase něco uvařit. Už si umím představit techniku, jakou by porcoval maso. Chudák Senbonzakura, na takové věci není určená. Mezitím co si zouvám boty ve vzduchu cítím čerstvě uvařené jídlo. Myslím, že mám spíš pořádné halucinace. Vejdu do obýváku a tam je nejen Byakuya, ale i Rukia, Yuniko, Inoue a Sayami. *Začínající tikání v obočí při pohledu na Orihime*

,,Čekáme na tebe s večeří, kde seš tak dlouho?" zasyčí na mě Sayami.

,,Omlouvám se." zatvářím se jako neviňátko. Usedneme ke stolu a místo hrobového ticha se ozývá jediné a to hlas Inoue. Mám na vybranou. Buď tím nožíkem udělám něco sobě, anebo jí.

,,Tak jsem tak přemýšlel, Ross...alie." říká Byakuya a opraví mé jméno, aby to nevzbudilo moc pozornosti.

,,O čem, Taichou?" zadívám se na něj.

,,Měla by ses domluvit s nějakým Více-kapitánem a chodit na box." vyklopí. Sayami chytne záchvat smích. *Všichni na ni zíráme*

,,Nechci vám to vymlouvat, Kuchiki-Taichou, ale ona je nebezpečná i s lapačkou na mouchy." V tu ránu se ozve i smích Yuniko.

,,To máš teda zatracenou pravdu!" vykoktává ze sebe Yuniko v křečích.

,,Haha~ ! Jsem ráda, že jsem vás pobavila." říkám dotčeně. ,,Ale dobře...zítra se zeptám Hisagiho nebo někoho na ten způsob." Byakuya jen pokývne hlavou a beztak teď přemýšlí nad tím, jak na to kápl.

*******

     ,,Box?" opakuje Hisagi, jestli mě dobře slyšel a navíc měl *Nevěřícný pohled*

,,Box nebo karate. Cokoliv. Kapitán mi řekl, že bych se v tom měla zlepšit, když už se to blíží." přiznám se.

,,Soka. Tak fajn, beru to. Ale...nejdřív budeš muset dořešit tu práci s tím děsivým blond chlapíkem, nemám pravdu?" vyhrkne. *Zírám*

,,Přesně tak. Ale už jsme za polovinou seznamu, tak to nebude dlouho trvat. A Hisagi-san, děkuji." *Neodolatelný úsměv*

Zbývá nám už jen okres 50., 45., 68., 32. a Kusajishi. Tomu by se dalo říkat štěstí. Procházíme to pečlivě a já obcházím všechny domy a ptám se. Když nám ke konci zbývá už jen 68. okres, začíná být Teito zklamaný.

,,Co se děje, Kusogaki?" vymaním ze sebe. *Zalije mě jeho nenávistná aura* ,,Omlouvám se, chtěla jsem říct, jestli se něco děje, Teito-kun?"

,,Opravdu...opravdu si myslíš, že ho najdeme *Chvíle ticha*, Chibi-chan?" zaprovokuje si. *Tikání mého pravého obočí*

Jen, co dojdeme k okraji 68. okresu, začíná se Teito rozpačitě rozhlížet. Vypadá tak rozkošně a přitom tak smutně.

,,Chibi-chan, co když tu nebude?" dívá se mi do očí svými nevinnými zelenými kukadly.

,,Tak zkrátka najdu jiný způsob, jak ho najít!" zadrmolím rozhodnutě.

,,Neměj obavy, Chibi-chan ho určitě najde!" přitlaká Frau a rozcuchá mi vlasy. Procházíme pomalu a pořádně se všude kolem rozhlížíme.

,,Jak vlastně vypadá?" ptám se v hrobovém tichu.

,,Ha~? Hledáme ho už nějaký ten den a ty se mě až teď ptáš, jak vypadá?" vyjede po mě Teito. Chvíli se zamyslí a já nemám nejmenší zdání, co říct.

,,Promiň," špitne ,,má blond vlasy, hnědé oči a jizvu ve tvaru x na pravé straně tváře." Nutí mě to k úsměvu a tak jen chápavě kývnu hlavou a dál se soustředím na jeho hledání.

      ,,Hej, hej, ty!" začnu zběsile pořvávat a máchat rukama na osobu daleko před námi. Zastaví se, otočí se a následně se otočí zpět, udělá pár kroků vpřed, otočí se čelem k nám a rychlostí blesku se k nám rozběhne. Teito strnule stojí vedle Fraua.

,,Mi-Mi-Mikage?!" zaúpí Teito a dá se do běhu. Oba se s Frauem podíváme překvapeně před sebe a hned na to i na sebe.

,,No nejsem úžasná? *Mrknutí oka*" začínám se ironicky smát.

,,Úžasná si i bez té své ironie." začíná se taky smát.

,,Á~! Nevěřila jsem, že se i duchové umějí smát!" rýpnu si do něj.

,,Vždyť ty už si taky dávno po smrti, Chibi-chan!" obhajuje se.

,,To je přece úplně jedno!"

I když se usmívá, tak já vím, že se trápí.