30. Odhalení pravdy.

Už nemůžu. Těžce se mi dýchá, protože jsem si drobně poranila čtyři levá žebra, které mi teď tlačí na plíce. ,,Měla bys to vzdát, pokud chceš žít." kouká na mě upřeně Aizen. Musím vydržet. Vydržet než přijde Ichigo. Ale je tohle vůbec možný? Je vůbec možný, aby byl někdo tak nehorázně silný jako Aizen? Není možný, abych oproti němu byla až tak slabá. Musel to určitě použít...musel použít svůj shikai.

,,Mýlíš se." špitne. *Můj nechápavý výraz* ,,Právě si přemýšlela o tom, jestli jsem náhodou nepoužil svůj shikai, nemám pravdu?" Cože? Neříkej mi, že čte myšlenky. ,,Nepoužil jsem ho. Navíc, kdybych to použil, musela by si to slyšet, ne? Protože ty pod úplnou hypnózou nejsi, jelikož si se k Třinácti divizím přidala, když už jsem tam nebyl. Logické, ne?" vychrlí na mě. *Nechápavě na něj zírám* Ještě chvíli...ještě chvíli musím vydržet bojovat...nesmím to vzdát. Nevědomky jsem začala myslet na Byakuyu. ,,Určitě by ses za mě styděl...kdybys mě teď viděl." zašeptám.

,,Kdo?" přidá se k tomu Aizen.

,,Nikdo..." odvětím.

,,Když už jsme u toho...v které si divizi?" začne se mnou komunikovat.

,,V které myslíš?" odvětím lhostejně a převazuju si kouskem shihakusha ruku.

,,Podle síly bych tě typoval na kapitána, ale nemáš haori, takže?"

,,Více-kapitánka 6.divize." říkám, zatímco jsem plně soustředěná na sebe obvazování.

,,Takže ten, kdo by se za tebe měl stydět je tvůj kapitán? Kuchiki Byakuya?" *Vytřeštím oči* Chci začít vykoktávat něco, co by to vyvrátilo, ale nenechal mě. Začali jsme zase bojovat.

Ležím v rujnách domu a Tatsuki, Keigo, Mizuiro, Honsho atd. na mě starostlivě a překvapeně zírají. ,,Není Vám nic?" podá mi Keigo ruku. ,,Jsem v pořádku." zvednu se. ,,Vaše žebra!" vyjekne Tatsuki, zatímco si prohlíží mé zkrvavené břicho. ,,Řekla jsem, že jsem v pořádku. Zůstaňte laskavě tady a počkejte až přijde Ichigo." požádám je. ,,Jsi..Ichigova kamarádka?" ptá se nedůvěřivě Mizuiro. Jen přikývnu. ,,A Ichigo...přijde?" ptá se pro změnu Tatsuki. Znovu přikývnu. ,,Zůstaňte prostě tady a počkejte, jasný?" dořeknu to a zmizím pryč.

,,Tvá rychlost je opravdu úžasná. Myslím, že bys mohla konkurovat dokonce i kapitánům." usmívá se Aizen hned, co tam doletím.

,,Strč si ty komplimenty za klobouk." *Vražedný pohled*

,,Zamýšlím se nad tím, co si říkala. Řekla si ať počkají než přijde Kurosaki Ichigo. Vypadá to, že do něj vkládáte velkou naději, ale myslíš si, že sem opravdu dorazí?" *Namyšlené zašklebení* Jen se uchechtnu a začnu přemýšlet nad novou strategií. Následující minuty boje to vypadá, že bude brzo po mně. Hází si semnou jak se mu zamane a zřejmě se přitom ďábelsky baví. Když se už přemáhám ke vstávání, řekne něco ve smyslu, že mám opravdu úžasnou vůli a výdrž. Asi ho za chvíli pošlu s těma komplimentama do patřičných míst. Zvednu se, ale hned si zase kleknu. Zamotala se mi hlava a právě teď se mi točí celý svět. K sakru! V takovém stavu se mu nemůžu postavit, aniž bych zbořila další budovu. A to by znamenalo, že z Karakury zbyde tak akorát kůlnička na dříví. Konečně se mi podaří se postavit. Ale vůbec necítím nohy a nedokážu chodit, aniž bych se kývala ze strany na stranu. Úplně jsem ztratila balanc a mám pocit, že začínám vidět dvojmo. Aizen zbystří. Chci se na něj rozběhnout, ale zatočí se mi hlava a padám dozadu. O něco se však zastavím. ,,Odpusť, že jdu pozdě." ozve se. Ten hlas...připadá mi jako Ichigův...ale je o dost hlubší. Přinutím se k otočení a málem mi to vyrazí dech. Je to Ichigo. Ale je vyšší, svalnatější a má delší vlasy. Na chvíli se zarazím, protože z něj necítím ani špetku reiatsu, ale nakonec se pousměji, protože v tom musí být nějaký plán a určitě to má nějaký význam. ,,Ah..." zakoktám. Položí mě hned vedle jeho otce a poprosí Keiga a ostatní, aby se nějak postarali o moje zranění. Přinejmenším, aby zastavili krvácení. Přikývnou na souhlas, ale stejně se na něj překvapeně a starostlivě dívají. Nakonec Ichi chňapne po Aizenovi a bere ho pryč. Nemám sílu nic říct, protože se právě dostávám do bezvědomí. Poslední, co slyším je křik Tatsuki.

,,Rossali...Rossali!" volá na mě jemně někdo. Pomalu otevírám oči a prohlížím si své tělo. Celé mě bolí, ale nemám ani jedno zranění. Ležím na kopci a pode mnou je čiré moře. Divoké vlny narážejí do útesu a občas mě to i ostříkne. Rozhlídnu se kolem sebe a hledám toho, kdo na mě volal. Podívám se za sebe....a vidím mámu.

,,Mami?!" Okamžitě vstanu. Ihned spadnu na zem, jako bych byla zraněná. ,,Co se to děje, mami?" zakřičím.

,,Myslíš, že už přišel čas, abys vzdala svůj život?" ptá se mě smutně.

,,Samozřejmě, že ne!" zakřičím rázně.

,,Tak proč teď ležíš v bezvědomí a tvé srdce tluče stále pomaleji?" šeptá a pomalu se ke mně přibližuje. ,,Opravdu jsi připravená všechny opustit?"

,,Ne...nejsem! Já chci žít!" rozpláču se. ,,Chci se probudit! Nevzdám to!" Pousměje se a ukáže rukou směrem dolů do moře. ,,Mám skočit, pokud se chci probudit?" Kývne hlavou. Těžce se zvednu a koukám dolů. Chystám se skočit, ale ještě na chvíli mě zastaví a pevně mě k sobě přitiskne.

,,Jsem na tebe hrdá, Ross. A...moc nám s tátou chybíte." říká se smutným tónem.

,,Taky nám moc chybíte. Ale Riley mi moc pomáhá...je to opravdu vzorový bratr." usměji se. Máma se na chvíli zarazí a potom mě k sobě přitiskne ještě pevněji a dá mi pusu na čelo. ,,Tak běž...čekají Tě." praví. Kývnu hlavou a skočím.

Vyletím z lehu okamžitě na nohy a slyším zděšené křiky kolem mě. ,,Nezvedej se ještě!" křičí po mě Kisuke, který mě zřejmě dával do pořádku. ,,Už jsem v pořádku. Cítím se lépe." ujistím ho. Ještě mě prohlédl, jestli už mi žebro netlačí na plíci a potom někam odešel. Letmo jsem si všimla, jak mají Tatsuki atd. roztrhané košile a já mám obvázané celé tělo. ,,Děkuji mnohokrát." pokloním se. Ještě matně cítím Uraharovo reiatsu a tak se vydávám po jeho stopách. Motám se jako nějaký opilec a podaří se mi jen trochu zvýšit svoji rychlost.

Když přiletím na místo, tak Uraharova pečeť zrovna začínala působit. Podíval se na mě a v jeho očích jsem viděla nepopsatelný smutek.

,,Chci s Tebou mluvit...o samotě." šeptne. Já nechápavě a vykolejeně prosím Kisukeho a Ichiho, aby na chvíli odešli.

,,Zajímá Tě, jak jsem poznal, že jsi dcera Jane?" ptá se.

,,Ummm....trošku." špitnu.

,,Předtím, než jsem přestoupil do 5.divize jsem byl 3.důstojník 10. divize."

,,Pracoval jsi pod mámou?" vytřeštím oči. Aizen jen přikývne hlavou.

,,Pro Tvoji mámu bych udělal cokoliv na světě...miloval jsem ji." zesmutní.

,,Ty jsi...miloval moji mámu?" On jen kýčovitě a se známkou bolesti v očích kývne hlavou.

,,Nepamatuješ si, kdo se o Tebe staral, když oba pracovali?"

,,Pamatuju...matte...to jsi byl ty?" vyprsknu.

,,Byl...*Smutně se uchechtne* oslovovala jsi mě Sousuke-kun. Tobě...opravdu nepřipadalo divné, že všichni kapitáni, s kterými jsem bojoval padli a Ty jsi měla jen pár těžkých zranění?"

,,Chotto matte...tím chceš říct, že ses držel zpátky?!"

,,Musel jsem. Nikdy bych neublížil něčemu, co Jane miluje." Na chvíli se zarazí, ale potom pokračuje ,,Když potom z nenadání a bez rozloučení odešla ze Soul Society byl jsem na dně. A jakmile jsem se dozvěděl, že je mrtvá, ruply mi nervy úplně. Začal jsem zjišťovat vše o Hyoukyoku, abych mohl vytvořit svět, ve kterém by ženy, jako Jane, nemohli jen tak umřít. Chtěl jsem vytvořit dokonalý a úžasný svět."

,,Matte...to by znamenalo...." Pousměje se. ,,...že si to všechno dělal kvůli tomu, protože si mámu miloval a ona byla zabita?"