33. Tajemství.

Stála jsem nervózně před jejím pokojem. To, že Ichigo přišel o své schopnosti jsem se dozvěděla sice včera, ale Byakuya mi řekl, že bude lepší nechat ji chvíli samotnou. Opatrně jsem zaklepala na dveře.

,,Tady je Rossalie. Umm…můžu jít dál?" Místo odpovědi mi černovláska otevře dveře. Už jen podle jejího výrazu byla úplně na dně. Nevěděla jsem co říct. Sklopila jsem hlavu a následovala jsem ji do kuchyně. Její oči byly zarudlé a tak mi bylo jasné, že plakala.

,,Je mi to líto…"šeptla jsem do ticha.

,,Věděla jsem, že to jednou skončí…ale nechtěla jsem, aby to bylo tak brzy." Špitla a s posledními slovy se jí zlomil hlas. ,,Naše setkání mu přineslo mnoho špatného…a teď může konečně žít tak, jak vždycky chtěl." Skápne jí slza. Opatrně ji obejmu. ,,Slib mi, že alespoň ty mě nikdy neopustíš."Na chvilku vytřeštím oči a nadzvednu obočí.

,,Hm." Přivřu oči a zadívám se na stěnu.

Stála jsem uprostřed osamělé louky se svojí zanpakutou v ruce. Už dlouho se mi nepodařilo dostat se se Suzuki do kontaktu. Neřešila jsem to, protože jsem si myslela, že to je jen nějaké oslabení anebo se nedokážu potřebně soustředit. Ani teď to nejde. Jsem tu už 4 hodiny a nejen že jsem se se Suzuki nespojila, ale nedokážu se dostat ani do shikaie.,,Phantomhive Fukutaicho, děje se něco?" ozvou se za mnou kluci z naší divize. Trošku sebou trhnu.,,Vůbec nic." Simuluji úsměv, kterým je nakonec donutím, aby se ode mě vzdálili.Klekla jsem na kolena. ,,Suzuki, co se děje?" Zadívám se na zanpakutou, kterou držím v pravé ruce. Sednu si do tureckého sedu a snažím se dostat do svého vnitřního světa. Ať to zkouším, jak chci, nejde to.,,Rossali?" ozve se za mnou hlas Nemu.,,Hai?" vstanu rychle a snažím se skrýt svůj smutný výraz.,,Mohla bys na chvíli semnou do našich kasáren?" optá se mě a já bez námitek jdu s ní.

,,Testy?" hledím nechápavě na Mayuriho, zatímco mi Nemu bere krev.,,Dělám takové drobné testy na více-kapitánech a kapitánech. Nic velkého." Oznámí mi. Chápavě zabručím a čekám až Nemu skončí s odběrem.,,Děje se něco?" ptám se, když vidím, že se Nemu tváří trošku smutně.,,Vůbec nic." Přinutí se k úsměvu.,,Jsem doma!" křičím hned, co přijdu domů. Přiběhne ke mně udýchaný Byakuya s hrůzostrašným výrazem ve tváři.,,Yokatta. Jsi v pořádku. Měl jsem o tebe hrozný strach." Pevně mě k sobě přitiskne. Trošku se pousměji. Poslední dobou je čím dál víc ohleduplnější a hysteričtější, když mu neřeknu kam jdu. U večeře se to ještě stupňuje. Stará se o mě jako bych byla chorá a jeho ohleduplnost nezná mezí.,,Hele Byakun, děje se něco?" namítnu, zatímco přežvykuju maso. Na chvíli se zarazí a potom se pousměje.,,Vůbec nic." Podívá se mi na pár vteřin do očí. Zavrtím nad tím hlavou a dál si toho nevšímám.

*************

Začíná to být vážně divné. Nejen Byakuya, ale i ostatní kapitáni ke mně jsou až vtíravě milí. Začínám si myslet, že vědí o mém problému se Suzuki, který jsem ještě pořád nevyřešila. Tak nějak by to tomu odpovídalo. Ale nezdá se mi to, protože pokaždé, když jsem pryč abych se mohla věnovat Suzuki udělám kolem sebe bariéru 90-té úrovně, která mě učiní "neviditelnou". Zkrátka a dobře tohle mi vážně nejde do hlavy. Snažila jsem se to včera večer dostat z Byakuyu, ale pořád tvrdí, že se nic neděje.Přijdu domů a je tam nejen Byakuya ale i Mayuri. Děje se něco?,,Vy už máte ty výsledky, co jste dělali?" pousměju se, když vidím, že si prohlížejí nějaký papír, na kterém vidím své jméno až odsud. Oba se na sebe podívají a Mayuri kývne hlavou.,,Šlo jen o to, že jsem chtěl zjistit, jestli souvisí síla s krevní skupinou. O tom byl celý ten výzkum." Vyhrkne na mě hrozně rychle. Podrbu se na hlavě a vypadne ze mě jen něco ve smyslu: ,,Umm, jasně.",,Promiň, Ross, asi ti to přijde divné, že to říkám, ale mohla bys nás chvíli nechat o samotě?" podívá se na mě nevinně Mayuri.,,Ah, jasně." Zasměju se a mizím pryč.Dodělám bariéru a znovu se zkouším spojit se Suzuki. Začínám přemýšlet, jestli bych Byakuyovi, jakožto svému kapitánovi, neměla říct o tom, že mám problémy se shikaiem. Asi bych mu to měla říct co nejdříve. Už takhle na mě bude dost naštvaný, že jsem mu to neřekla dříve. Zkouším to znovu a znovu. Ale je to jako bych držela jen obyčejný meč. ,,K sakru, Suzuki!" zaúpím a z mých azurových očí vyletí slzy jedna po druhé. Tisku si ji k tělu a šeptám její jméno.

,,Naa, Byakun. Je tu něco, co ti musím říct." Říkám se sklopenou hlavou, zatímco mám ruce schované za zády.,,Nanda?" podívá se na mě trošku se strachem.,,Už je to 3 měsíce…umm…já….nemůžu se dostat do shikaie." Špitnu. Byakuya vyvalí oči a přiběhne ke mně. Najednou se zasekne a odkašle si.,,To se určitě brzy zpraví. Dej tomu čas." Podívá se mi zpříma do očí.,,Asi máš pravdu," pousměji se ,,chtěla jsem jen, abys to věděl." Byakuya kývne spokojeně hlavou a vezme mě do náruče. Položí mě na svoji postel a něžně mě políbí.,,Vážně se nic neděje?" zašeptám.,,Mělo by se něco dít?" dá mi pusu na nos.,,Chováš se…tak nějak divně." Šeptnu znovu.,,To se ti zdá." Usměje se. Dlouho do noci se navzájem obdarováváme polibky a nakonec spokojeně usnu v jeho objetí.Je ráno. Byakuya nikde. Nechal mi tu jen lísteček s nápisem: ,,Šel jsem něco vyřídit sejdeme se na snídani." Povzdychla jsem si a šla se osprchovat. Zajímalo by mě, co se zase stalo.Když jsem šla na snídani upozornil mě Rikichi, že je porada kapitánů a více-kapitánů a proč tam nejsem. ,,Kyá! Blbej Byakuya. To mi ani nemůže říct, že máme poradu. Tche!" říkám si v duchu, zatímco mířím do kasáren 1. divize. Stojím před dveřmi a slyším, že o něčem diskutují. Nejsem sice takový typ člověka, ale zajímalo mě, o čem se baví a tak jsem se rozhodla, že tam budu chvíli stát a odposlouchávat.,,3 měsíce? Jak je možné, že je to tak rychlé, Kurotsuchi-Taichou?" slyším Yamamotův hlas. Najednou mi docvakne, že 3 měsíce…večer jsem Byakuyovi říkala, že se už 3 měsíce nemůžu dostat do shikaie. Co když to má nějakou souvislost se mnou? Chtěla jsem poslouchat dál, ale za mnou se objevil Zaraki, který zdá se taky šel pozdě. Mám štěstí, že je tak blbej a asi ho vůbec nenapadlo, že jsem tam chvíli stála, když otvíral dveře. Po tom, co jsem stála vzorně za Byakuyou nepadla o nějakých 3 měsících žádná slova. K sakru…proč mi to připadá víc a víc nápadnější? Nakonec to nevydržím a musím něco říct.,,Cestou po chodbě jsem slyšela něco o 3 měsících, o čem byla řeč?"