35. Život bez něj.

,,Odjedeš na pár dní?" civí na mě nechápavě Ichi a já jen přikyvuji hlavou. ,,Kam?" špitne.,,Dostala jsem z Urahary místo, kde pracuje a žije můj otec, takže ho chci jít navštívit." usměju se.,,Seš si jistá? Co kdybych jel s Tebou?",,Ty musíš chodit do školy. Tento rok maturuješ, ne?" povídám tónem, který zněl jako bych byla jeho matka.,,Vždyť chodíš do třídy se mnou! Myslíš, že je v pořádku, aby si zameškávala hodiny?" zavrčí.,,My na Akademii brali stejné věci jako vy, takže už většinu věcí znám. A navíc mám tebe, takže pokud si nebudu vědět rady, tak se obrátím na tebe!" poklepu ho přátelsky po ramenu.,,Ale budeš opatrná! A ještě *Vytáhne ze stolku podivnou krabičku a vrazí mi ji do ruky* si sebou vezmeš tohle.",,Co je to?" zírám na to nechápavě. Na krabici byl obrázek telefonu.,,Je to mobil. Budu ti volat nejmíň 2x denně a pokud to nezvedneš, přísahám, že tě zabiju." pohrozí mi.,,Wakatta!" zasměju se a dám se do rozbalování.,,A kdy přesně odjíždíš?",,Za hodinu půjdu na nádraží a pojedu vlakem.",,Půjdu tě alespoň doprovodit." usměje se. Kývnu hlavou a snažím se složit telefon, tak jak mám.

**************************************************************************

Sedím ve vlaku a před sebou mám 3 hodinovou cestu. Mám z toho docela hrůzu. Po 18 letech doopravdy svého otce, který o mně už od narození věděl každou maličkost. Vytáhnu z tašky papír od Urahary a začnu si ho pročítat. Kisuke mi řekl, že když ho vyhostili ze Soul Society odešel k Imperiální Armádě, kde sloužil jako voják. Podle jeho informací by se měl tam někde zdržovat. Povzdychnu si. V tom mi začne brnět celá taška a já zběsile začnu hledat telefon.,,Halo, halo?" zahuhlám do telefonu, který jsem zvedla bez toho aniž bych se podívala, kdo volá.,,Tady Ichigo. Už jsi ve vlaku?" ptá se starostlivě.,,Ah, jasně!",,Kdyby si k tobě sedl nějakej divnej chlapík, tak si raději sedni k někomu jinému, jasný? Nebo když už si učitelka toho aikida, tak kdyby tě někdo osahávat, tak mu dej pořádnou lekci!" radí mi.,,To si piš! A ty nezapomeň Yuzu pomoct s Angličtinou a Karin s matikou.",,Huh?",,Vždycky jim večer pomáhám, takže dneska to zůstává na tobě, velký bratře." zasměju se.,,A co mám dělat?" pískne.,,Yuzu ti dá sešit slovíček. Budeš ji z toho na přeskáčku zkoušet a potom ji necháš přeložit pár vět.",,Ah, rozumím. A Karin?",,Ta ti dá domácí sešit do matiky a ty jí zkontroluješ úkol. Když tam bude mít něco špatně necháš ji příklad znovu vypočítat a když jí to nepůjde, tak jí pomůžeš a vysvětlíš, kde dělá chybu.",,Ach, soka. Sugoi! Nevěděl jsem, že holkám tolik pomáháš." podle tónu jeho hlasu odhaduji, že se usmívá.

,,Etoo...Konnichiwa. Mohla bych se prosím zeptat, jak se dostanu do sídla Imperiální Armády?" nakloním se okénku, kde obyčejně vydávají jízdenky na vlak. Baculatá postarší paní mi začne vysvětlovat, že mi přivolá taxíka a vysvětlí mu, kam mám jet a ať si nedělám starosti. Spadl mi kámen ze srdce a tak jí šťastně poděkuju. Když dojedu na místo zaplatím taxíka a udiveně civím na obrovskou budovu, kterou oblétávají válečné letadla a všude kolem jsou chlapíci v černozlatavých uniformách. Hned, co přijdu na vrátnici mě zastaví snad 10 chlapíků, kteří mají za pasem meč a zbraň.,,Co tu pohledáváte, mladá slečno?" podívá se na mě podezřívavě jakýsi vousatý muž.,,Hledám tu jednoho muže." zablekotám a na chvíli se zastavím. Nevím, zda-li jsem měla říct, že hledám svého otce nebo známého, ale to je teď jedno.,,Jméno?",,Prosím?" začínám se jejich naléhavých otázek trochu bát.,,Jméno toho muže, slečno.",,A-Ayanami." vykoktám ze sebe. Chvíli mumlá něco do vysílačky a nakonec mě s jedním z mužů pošle do budovy.
,,Omluvte mě, ale budu vás před vstupem muset ošacovat a prohledat váš batoh." mrkne na mě před vchodem chlápek o dvě hlavy vyšší než já.,,Jistě." přikývnu a podám mu batoh. Pořádně mě ošacuje a prohledá můj batoh, kde nenajde nic, čím bych mohla někoho ohrozit. Vejdeme dovnitř a zraky všech důstojníků, náčelníků a vojáků spočinou na mě. Nervózně polknu a začnu se rozhlížet.,,Už jsme dali zprávu Náčelníkovi Ayanamimu o Vaší přítomnosti, ale jelikož má teď poradu, tak budete muset vydržet. Ale budou za Vámi posláni dva z jeho begleiterů, aby s Vámi byly po dobu jeho nepřítomnosti." (Begleiter - Pomocník vyšších důstojníků) Kýčovitě kývnu hlavou a trošku se roztřesu. Jsem nervózní. Celou cestu vlakem jsem se jakž takž uklidňovala, ale když na to přijde...vůbec nevím, co mu říct. Nikdy jsem si nepovídala s otcem. A to ani, když byl mým "otcem" Kiyoshi, teď už vlastně můj strejda. O čem si s ním mám povídat.
Po dlouhých schodech se ke mně blíží dva muži. Ten jeden může být tak od pohledu o 30 cm větší než Ichigo, má černé vlasy a sluneční brýle. Muž vedle něj je tak o hlavu menší, má blond vlasy a jak tak matně vidím, má žlutohnědé oči. Nevím sice, jestli opravdu jdou za mnou, ale snažím se mile usmívat, abych si nepokazila první dojem.,,Vy jste ta slečna, která jde za Náčelníkem Ayanamim?" přistoupí ke mně muž se slunečními brýlemi. Kývnu hlavou. O té výšce jsem se ani tak moc nezmýlila.,,Já jsem jeho begleiter, Hyuuga desu." mile se na mě usměje a podá mi ruku. ,,No a dalo by se říct, že i když já nejsem náčelník, tak tohle je můj begleiter, Konatsu." kývne hlavou směrem k blonďákovi.,,Moc mě těší." huhlám, zatímco si s nimi potřásám rukou. ,,Rossalie-da." špitnu.,,Rossalie? To je krásné jméno!" usměje se Hyuuga ještě víc.,,Děkuji." začervenám se.,,Vezmeme vás do našeho pokoje než Aya-tan přijde z porady. Následujte nás." zavelí a já je následuju. Ujdeme snad 6 pater a potom mě zavedou do jednoho ze špičkových armádních letadel, Ribidzile.,,Huá." rozplývám se, zatímco se procházím obřím letadlem.,,Gomen, není to tak úplně pokoj. Ale máme hodně misí mimo tento okres, takže jsme po většinu času spíše tady." zadívá se na mě Konatsu.,,Dáte si kávu, slečno?" ptá se mě Hyuuga, zatímco si sedám ke stolu. Přikývnu s úsměvem hlavou.,,Jestli to není moc rychlé byla bych ráda, kdyby jste mi tykal. Nejsem zase tak stará, aby jste mi museli vykat." zasměju se.,,Ty nám samozřejmě také můžeš tykat. Řekl bych, že jsme tak zhruba stejně staří. Kolik ti vlastně je?" povídáme si, zatímco mi připravuje kávu.,,Mě je 18." špitnu a sleduju jak se Konatsemu rozzáří oči.,,Mě taky!" vyhrkne Konatsu plný štěstí.,,No...*Smích*...mě za nedávno bude 25.",,Tak to jsi to moc netrefil." Ani nevím proč, ale hrozně mě to rozesměje. Ehh, kolik je vlastně Ayanamimu? Podle toho, co tu všichni říkají, bude asi nějaký hodně vysoce postavený velitel, takže předpokládám, že mu bude 30 nejméně.,,Um...co vlastně potřebujete po našem náčelníkovi?" ptá se, zatímco pokládá kávu na stůl. Na chvíli se zarazím. Jasně, jsou to jeho begleiteři, ale co já vím, jestli vědí o tom, že má dceru? Nechci riskovat to, že první co udělá, až mě uvidí, tak že mě zmasakruje, že jsem jim to řekla.,,Umm...nezlob se, ale je to jen mezi námi." usměju se. Hyuuga mi úsměv oplatí se slovy, že to čekal a že to nevadí.
Otevřou se dveře. Nejdřív vyleze ze dveří modrovlasý typan, který je o trošku větší než Hyuuga. Malá postavička s růžovými vlasy spletenými do culíku na stranu a páskou přes oko. Těžko takhle z fleku říct, zda-li je to holka nebo kluk. V neposlední řadě do dveří vejde muž s fialovými oči, šedými vlasy a jakýsim kloboukem na hlavě. To je on. Hned jak mě uvidí na tváři se mu objeví překvapený výraz, který doprovází úsměv. Přijde ke mně ten holkokluk a usměje se na mě od ucha k uchu.,,Jsem Kuroyuri. Těší mě!" Za ní se objeví typan s modrými vlasy.,,Já jsem Haruse." povídá s lhostejným výrazem.,,Já jsem Rossalie." odpovím nervózně. Ayanami nás omluví a odvede mě k němu do kanceláře, kde proběhne naše první setkání jako dcery a otce.
,,Vaše dcera?" začne se Hyuuga dusit kávou, když jim to Ayanami oznámí.,,Je Vám vskutku podobná." civí na mě upřeně Haruse. Trošku se uchechtnu.

*****************************************************************

,,Hai! Hned Vám ho zavolám!" špitne Yuzu a utíká pro otce. ,,Tatínku! U dveří je nějaký muž z Imperiální armády!" zadrmolí Yuzu se strachem. Isshin se celý nechápavý vydá ke dveřím.,,Jsem Náčelník Ayanami. Jsem tu ohledně Rossalie." řekne rázně a Isshin se začne bát, že se mi něco stalo.,,Stalo se s ní něco?",,Víte, jsem její otec. Říkala mi o tom, že u Vás bydlí a tak jsem jel s ní, abych se s Vámi na něčem domluvil. Chtěl bych číslo vašeho účtu, abych Vám měsíčně mohl posílat za Ross nájem.",,Ale to nemusíte..." oddychne si Isshin.,,Nemusím, ale chci." zatímco dává Ayanamimu své číslo účtu nenápadně se zeptá, kde zrovna jsem.,,Při cestě sem usnula v autě a tak jsem to s Vámi nejdříve chtěl vyřešit a potom ji přenést k Vám." usměje se.,,A nechcete při té příležitosti zajít třeba na kávu? Má dcera zrovna upekla skvělý koláč." pozve ho Isshin. Takové pozvání nemůže Ayanami odmítnout a tak mě vezme z auta a jde dovnitř. Zatímco já spím v Ichigově posteli, Ichigo je v práci, Yuzu s Karin dělají úkoly a oni pijí kafe.

*********************************************************************

,,Co se děje?" vykváknu, když Ichi vrazí do svého(našeho) pokoje s výrazem plným sebeobviňování. Zavřu sešit z matiky, otočím se na židli a čekám na odpověď.,,Ishida...je v nemocnici. Na Keiga a Mizuira někdo zaútočil. Nikdo nechce zakročit, ale *Zatne ruku v pěst* nenechají mě pomoct." zatváří se poněkud smutně.,,Tak to zkrátka vyřešíme po svém." zabořím pěst do dlaně a Ichi se na mě nechápavě podívá. ,,Budeme je ochraňovat na vlastní pěst." sebevědomě se usměju.,,Ne." řekne rázně a zadívá se do země.,,Co? Důvod?" vyjeknu nechápavě.,,Nemůžu riskovat, že se ti něco stane." *Přiletí mu na hlavu sešit dějepisu*,,Pokud je tohle jediný důvod, tak začneme s plánováním." přejdu to s klidnou hlavou.,,Ale..." šeptne a já vstanu a dám si ruce v bok.,,Jsem učitelka aikida a kenda. Tak čeho se bojíš?" vyprsknu už trošku nabroušeně.,,Gomen." jeho výraz se změní v úsměv. Od té doby až do večeře vymýšlíme plán.
,,Rossali! Ichi-ni! Večeře je na stole." křičí zdola Yuzu. Dávám si učení do tašky a při cestě ke dveřím zapacknu o židli a vletím Ichimu do náruče.,,Promiň." špitnu s vlídným tónem. Ichi se na chvíli zastaví a sklopí hlavu. ,,Děje se něco?" vyhrknu ustaraně.,,Jen taková blbost." řekne a všimne si mého výrazu alá ,,Vyklop to!" ,,Jen...Rukia...vždycky to říkala stejným tónem." Vytřeštím oči. Sklopím hlavu a se slovy omluvy ho poplácám po ramenu.

*********************************************************************

Šla jsem hned po škole do práce. Ichi měl jít s holkama nakupovat, takže jsem oběd vařit nemusela. Ichi s Yuzu zrovna čekali na Karin, když v tom k nim přiběhla Tatsuki, že Keigo s Mizuirou se ztratili. Yuzu, která ví, jak moc jsou pro jejího bratra přátelé důležití řekla, aby šel, že počká na Karin a půjdou na oběd. Že se potom setkají v restauraci. Ichi ji něžně objal a spěchal s Tatsuki. Po chvílí běhu se rozdělili.,,Keigo! Mizuiro!" křičí hned, jak je vidí ležet bezhybně na zemi. Přiběhne k nim a z levé strany se na něj začnou sypat kovové tyče, které Ichigo ihned začne zadržovat vlastním tělem, aby nepopadaly na ty dva.,,Dlouho jsme se neviděli, Kurosaki." objeví se vedle něj partička rváčů, kteří ho minule čekali před školou a dostali pořádně na frak. Viděli, jak chrání své kamarády a moc dobře věděli, že se nemůže bránit. Začali ho mlátit. ,,K sakru, takhle to moc dlouho nevydržím." povzdychne si Ichigo, do kterého zatím pobaveně kopou. Sranda skončí, když jeden z nich vytáhne nůž. Vydává se směrem k němu, ale v tom ho někdo kopne a on vletí do budovy.,,Nanda?" prohlíží si mě ostatní. Měla jsem na sobě tmavě modré kraťasy, podkolenky do půlky stehen a uplou černošedou bundičku. Zatím co na mě nechápavě čuměli já jsem pomáhala Ichigovi odhodit tyče na stranu. Šibalsky se na sebe zaculíme, což znamená jediné = pořádnou bitku.

,,Myslel jsem, že jsi v práci." zauvažuje Ichigo, když už jsme ty dva odnesli domů a teď míříme na večeři.,,Byla jsem, ale Tatsuki mi volala, že je něco v nepořádku a tak jsem přijela.",,Tvýmu šéfovi to nevadilo?",,Neměl na výběr. Jsem prý v aikidu lepší než on, tak mě raději pustil. *Ďábelský smích*" Zatímco mi si po cestě povídáme ze střechy nás sleduje Ginjo a Riruka.,,Co je to za holku?" ušklíbne se Riruka.,,Ty nevíš kdo to je?" podívá se na ni nevěřícně Ginjo.,,Měli bychom ji snad znát?" objeví se za jejich zády ostatní.,,Jméno Phantomhive Rossalie Vám nic neříká?" zavrčí na ně. Všichni kroutí hlavou.,,Bývalá Více-kapitánka 6.divize." namítne.,,A co dělá tady?" ušklíbne se Riruka znovu.,,Bože, vy to fakt nevíte? *Povzdychne si* Přišla o své reiatsu a Společenstvo duší ji poslalo sem." zableptá Ginjo.,,Odkdy posílají Shinigami bez sil sem?",,Je to vnučka Velícího kapitána.",,Ach, tak teď tomu rozumím."

***************************************************************

Procházím se parkem plným třešňových stromů. Pokaždé když zafouká vítr kolem létají květy. Nikde nikdo není. V mých myšlenkách je Byakuya. Přemýšlím nad ním stejně jako každý den. Uprostřed mého přemýšlení mě někdo chytne za ruku, daruje mi pusu na tvář a do ucha mi zašeptá: ,,Omlouvám se, lásko. Jdu pozdě." za tím nádherným hlasem se otočím a vytřeštím oči. Vedle mě stojí Byakuya, který se na mě usmívá.,,Co tu děláš?" vykřiknu, ale uvnitř jsem šťastná.,,O čem to mluvíš? Viděli jsme se přece ráno." usměje se a políbí mě. Nechápavě pokyvuju hlavou. Nic nechápu, ale nechci o tom teď mluvit. Chci si užívat jeho přítomnost. Do setmění jsme se procházeli pod třešňovými stromy a každou chvíli jsme zastavovali, abychom se mohli políbit. Na chvíli mě zastaví.,,Chci se tě na něco zeptat už hodně dlouho, ale myslím, že teď přišla správná chvíle." chytne mě něžně za ruku.,,Ano?" začervenám se a dívám se mu upřeně do očí. Nakloní se ke mně….
,,Sen?" budí mě ze snu budík. Smutně přivřu oči. Zadívám se na stolek, kde leží dopis od Byakuyu, který jsem dostala, když jsem přišla o své síly. Pokaždé když se cítím osamělá tak si ho přečtu. Potom se nemůžu divit, že se mi zdají takové sny...kéž by...to nebyl jen sen.,,Ross?" pootevře Ichigo dveře. ,,Vstáváš?",,Jasně!" zakroutím hlavou a vstanu z postele. Převlékám se do školní uniformy. Co asi teď dělá? Pracuje? Spí? Je na poradě kapitánů? Snaží se vařit? *Úsměv* Neměla bych o tom přemýšlet. Bude to pro mě ještě horší.