38. Žít nebo umřít.

Bojujeme bez přestání. Pravou nohu už pomalu necítím, levé rameno mám rozseklé a na levé oko nevidím, protože mi teče krev. Fakt skvělí, bravo, bravo. Každou chvíli uhýbám pohledem na Inoue, která je pořád v bezvědomí a podlaha pod ní se plní krví. ,,Pokud si nepohnu, tak vykrvácí." zakleju v duchu a skousnu si dolní ret. Ichigo na tom není o moc líp. Miroku mu mečem propíchl pravý bok a Ichigo už zlomil jednu ze svých katan. ,,Měli jsme si jich vzít tak deset." zakleju znovu. Katsuragi se zdá dobře baví, protože se směje jak na zábavě a vesele se mnou hází po celé místnosti. Myslím, že za chvíli přestane celé středisko existovat.

,,Myslel jsem, že budeš lepší. Podle mých plánů už jsi měla mít dávno své síly nazpět a měla si mi nakopávat zadek. Takové spletení, božínku." namítne Katsuragi a já mám co nejvíc chutí ho zavraždit.

Co mám dělat? Nedokážu už pomalu ani stát, natož abych dokázala bojovat....v tom se mi v hlavě zobrazí jedna z mých vzpomínek…

,,Je to jen pitomej meč." To jsem říkala, když jsem první dny držela v ruce zanpakutou. Nevěděla jsem její jméno, schopnosti, nic. Nemohla jsem přijít na to, jak se s ní spojit.,,Proč s ní házíš, proboha?" přiběhl tam Mike. Mike byl můj nejoblíbenější učitel na Duševní Akademii. Jeho obor byla teorie o zanpakutou. Jejich duších, spojením s Shinigami a schopností synchronizace.,,Já se opravdu snažím!" obhajovala jsem se, když mě Mike káral, že jsem moc hrubá a nemám se zanpakutou zběsile házet.,,Dávala jsi v mých hodinách pozor, Ross-chan?" podíval se na mě milým, ale přesto káravým výrazem. Moje odpověď byla polovičatá. Poslouchala jsem ho jedním uchem tam a druhým ven. Vzal mě na opuštěnou louku nedaleko akademie. Nikde nikdo nebyl. Posadili jsme se na kámen a on začal s vysvětlováním.,,Duše zanpakutou se rodí společně s námi, to víš, že? Je to něco, jako naše druhé srdce. Necítíš ho, ale je uvnitř tvé mysli a uvnitř tvé hrudi. Otevře se ti za předpokladu, že upřímně chceš, aby bojovala bok po boku s tebou." zadíval se na mě.,,To já přece vím. Ale proč se mi ještě neotevřela?!" zabručela jsem. Byla jsem malé opuštěné děcko, které se vztekalo a nemělo žádnou výdrž. Správně jsem si měla ještě někde hrát s ostatními dětmi, ale místo toho jsem trčela na Duševní Akademii.,,Jsi tak tvrdohlavá. Chtít v tomto případě znamená potřebovat. Potřebovat cítit její duši v meči a v srdci cítit, že bez ní do boje nemůžeš jít." usmál se.,,Jak mám na tenhle cit přijít?! V životě jsem doopravdy nebojovala!" osočovala jsem se hrubě.,,To protože jsi ještě malá." rozcuchal mi vlasy. ,,Ale všechno má ještě čas. Časem se ti určitě otevře, až bude vědět, že jsi na to připravená. Ale ať se stane cokoliv nesmíš nikdy zapomenout, že její duše bude stále s Tebou, ať se stane cokoliv.",,A co vlastně znamená...bojovat společně?" vymanila jsem ze sebe první smysluplnou otázku, která mě zajímala.,,Víš...Shinigami je daleko silnější, když je srdcem spojen se svým mečem.",,Spojen?",,Musíš jen věřit, že je s Tebou a ona ti svoji sílu propůjčí. Kdykoliv, kdekoliv a za každých okolností. Pokud tímto naplníš své srdce, nikdy se nemůže stát, že bys v boji zůstala sama..." Jak dlouho jsme tam ještě seděli? Dlouho, až do stmívání. To byl můj poslední rozhovor s ním. Mike byl hodně silný a jeho zanpakutou byla vodní typ. Jednoho dne Duševní Akademii napadli hollow a on i ostatní učitelé se museli vydat je zlikvidovat nebo alespoň zadržet než přijde na pomoc někdo ze Seireitei. My nevědomí žáci jsme seděli v tichosti ve škole a čekali, až tohle všechno ustane. Napjatě a se strachem jsem se dívala z okna, jak se všichni pilně snažili udržet hollow co nejdál od akademie. A potom jsem to zahlédla. Zahlédla jsem, jak na Mika útočí 4 hollow a jeden mu svým chapadlem probodává hruď. Z očí mi vytryskly slzy a rychlím během jsem se vydala za ním. Byla to náhoda, že mě nikdo nechytl a nezatáhl dovnitř a já, malá blonďatá dívka v bíločervené uniformě DA, běžela kolem hollowů za ním. Všichni hollow byli zlikvidovaní, ale on tam ležel na zemi celý od krve.,,Sensei! Vydržte!" doběhla jsem tam s brekem a chytla ho za ruku.,,Ross-chan." zašeptal. ,,Zase jsi tak nezodpovědná a utekla jsi." zadrmolí a pokusí se o úsměv.,,Nemluvte! Jen to tím zhoršíte!" plakala jsem čím dál víc a rozhlížela jsem na profesory kolem, kteří se snažili dovléct k němu někoho, kdo by ho ošetřil. ,,Nemůžete umřít...musíte...musíte mě toho ještě tolik naučit!" šeptala jsem skrze posmrkování a mé slzy padali na jeho tváře.,,Jsi šikovná holka...vě...věřím, že...jednoho dne...budeš ta nejsilnější shinigami...v celém...společenstvu duší..." zašeptá, jeho oči se zavřou a hlavu nakloní mírně na stranu.,,Sensei! Sensei! Sensei neeeee!" rozplakala jsem se ještě víc a vší silou jsem tiskla jeho ruku. Byl mrtvý. Umřel přímo před mýma očima. Když přiběhl doktor a viděl, že přišel pozdě vzal místo toho mě dovnitř a postaral se o to, abych dostala prášky na uklidnění. A tím to začalo...přestala jsem navštěvovat jakékoliv hodiny a celé dny jsem strávila sama na louce. V hlavě jsem si přehrávala jeho slova v hodinách, brala jsem je jako návod, jak přimět svoji zanpakutou, aby se mi otevřela. A o měsíc později se mi to podařilo. To mi ale nestačilo. Nestačilo mi jen znát její jméno a potom se poslušně vrátit. Dala jsem si slib, že se vrátím, až budu ovládat shikai......
Naprosto jsem se ztratila v myšlenkách a ani jsem nevnímala, jak mě Katsuragi znovu sekl do ramene.,,Sensei..." zesmutním.

,,Pozor, Ross!" ozve se Ichigův hlas a na poslední chvíli mě strhne na stranu při čemž Katsuragi sekne jeho místo mě.

,,Gomen." zadívám se mu smutně do očí.

,,Asi jsme se spletli. Jak dlouho už tu bojujeme? Tohle je beznadějné! Jste jen odpad!" zařve Katsuragi a mě to začne děsně pít krev. Mezitím, co mi tam bojujeme se vzbudil Keigo, Mizuiro, Inoue a dokonce i Tatsuki. Se strachem sledují, jak si nás ti dva podávají, a my prohráváme. Jak ztrácíme pevnou půdu pod nohama a s těžkým tělem se zvedáme ze země, zatímco po našich tvářích stéká krev, kterou by měli nahradit slzy, které pořád nepřichází. Já od Katsuragiho dostávám pořádnou nakládačku. Hází si semnou jako s plyšákem. Zbyla mi už jen jedna katana za pasem, ale nemám čas ji vytáhnout. Buď se pořád valím po zemi anebo se nechávám řezat na kousíčky jeho mečem. Z ničeho nic Ichigo zahodí svůj meč a se svěšenými rameny stojí naproti Mirokovi.

,,Nani?" vypadne z něj.

,,Když pustíš mé přátele můžeš si semnou dělat co chceš. Můžeš mě mučit, zabít, cokoliv ale hlavně pusť mé přátele." V jeho hlase slyším nepřekonatelný smutek. Vytáhnu si katanu a hodím ji před Katsuragiho. Musí mu být jasné, že myslím na to samé, na co Ichigo.

,,Přijímám." zasměje se Miroku a okem mrkne na Katsuragiho, který pokyvuje hlavou.

,,Opovažte se to vzdát! Pokud to vzdáte, neodpustíme vám ani my a ani oni!" zakřičí z plných plic Tatsuki a my se na ni nechápavě podíváme.

,,Oni?" vykoktá ze sebe Ichigo.

,,Kapitán Rossalininé divize a ta drobná Rukia, která s Tebou byla pořád než si přišel o schopnosti."

,,Ale co myslíš tím neodpustí?"

,,Nechápete to?! Byli tady, ve Skutečném světě snad už milionkrát! Celou tu dobu se na vás chodí dívat, jestli jste v pořádku! Nebo si Rossali myslíš, že to, že na tebe ty panely nespadly a spadly vedle je jen náhoda?! Nebo si taky myslíte, že to, že nikoho z vás už nenapadl hollow je jen náhoda?!" zakřičí na nás a my se na ni nevěřícně podíváme.

,,Byli tu?" vykoktám zaraženě.

,,Jasně, že jo! Neustále kontrolují váš stav a taky to, jestli se nezvyšuje vaše reiatsu! To je chcete zklamat tím, že to tady vzdáte!" Netuším, zda-li to bylo jejími slovy nebo tím, že na nás nezapomněli, ale v našich očích se objevila ona jiskra a zmražení naší barvy. To, co nás vždy v boji dělalo nemilosrdnými a krvežíznivými. Do žil se mi vrátila krev a přestala jsem přemýšlet nad tím, že to tu dneska vzdám. Ani náhodou! V hlavě mi zazní Mikova slova: ,,Musíš jen věřit, že je s Tebou a ona ti svoji sílu propůjčí. Kdykoliv, kdekoliv a za každých okolností. Pokud tímto naplníš své srdce, nikdy se nemůže stát, že bys v boji zůstala sama..." Zpříma jsem si stoupla a naplnila své srdce myšlenkami na Suzuki. Na náš tréning shikaie, bankaie, plného uvolnění. Jediné, co chci je, abych ji pevně svírala ve svých rukou. Je mi jedno, jestli to bude na pár minut a potom mé tělo vybouchne...pokud ji budu moci pevně sevřít v ruce bude to pro mě čest. Ichigo zdá se už také přišel na stejnou věc jako já a to, že pokud budeme věřit, že síly máme možná je opravdu dostaneme nazpět. A taky, že to nebyla špatná teorie. Při mém rozmýšlení se na mě Katsuragi rozbíhá a já neozbrojená jsem jen natáhla ruce, jako bych měla meč a chtěla zastavit jeho útok. A také jsem ho opravdu zastavila! Neviděla jsem meč. Ale cítila jsem, že v ruce svírám rukojeť. Tohle je správný postup. Mrknu okem na Ichiga, kterému se děje to samé. Nevidíme své zanpakutou, ale cítíme, že jsou s námi. Pokud to takhle půjde dál...mohli by se naše síly vrátit. Trošku mi to dodá sebevědomí, stejně jako v minulosti. Stoupnu si hrdě před něj a nemilosrdně se na něj podívám. Najednou však cítím divný pocit po celém svém těle. Tepny na rukou a nohou mi prasknou a všude kolem mě teče má krev. Ichigo se na mě nevěřícně podívá a chce běžet za mnou, ale Miroku mu zatarasí cestu. A to bylo poprvé, co se mu podařila poslat Getsuga Tensho. Neměla sice takovou sílu jako vždycky, ale byla to ona. Katsuragi se při pohledu na mě dobře bavil a já jsem strnule stála uprostřed kaluže mé krve, která se pořád zvětšovala...