46. Úlomky vzpomínek.
Publikováno 10.02.2012 v 21:25 v kategorii Povídky - Vícedílné, přečteno: 169x
46. kapitola
Úlomky vzpomínek
Předem se omlouvám za gramatické chyby...ale jsem na PC, na kterém není Word, takže
budu muset vymyslet něco, jak chyby opravovat..snad se to bude dát přehlížet...
Přeji příjemné čtění^^
Nemůžu spát. Sednu si a prohrábnu si vlasy. Nic není takové jaké se zdá. Suzuki není tak úplně bankai. A ani já nejsem tak nevinná jak se na první pohled zdá. Nadělala jsem tolik chyb, které nevím jak je všechny napravit. Jak všem říct pravdu? Postavit se k tomu čelem...anebo to nechat tak jak to je. Proč o tom vůbec tak pochybuji? Ah, soda. Kvůli Byakuyovi. Nejvíce se bojím toho, že pravda, která se ukrývá v temnotě výjde na povrch a on...se najednou otočí a navždy ode mně zmizí. Sednu si na okraj postele a svěším ramena. Čím více cítím její reiatsu tady v okolí...tím více to ve mně vře. Nenávist? Ne...spíše vina. Nedokázala jsem zabránit tomu, aby okolní věci narušovali naše přátelství...jak moc ještě můžu klesnout? Vrátím se zpět do postele. V hlavě si zkouším vzpomenout na začátek...a úlomky mých vzpomínek.
Před 80 lety
Byly to zrovna dva dny od jeho smrti. Mé srdce zaplňovala bolest, která mě zevnitř ničila. Nemohla jsem se vrátit na tu Akademii. Sedět na hodinách, které jinak přednášel on. Pro mě to bylo něco nemožného. Sen stát se Shinigamim a každý den ho navštěvovat v shihakushu se pomalu rozplynul v temných myšlenkách. Zrovna jsem se procházela v pustém leze poblíž Inuzuri. Zanpakutou jsem měla za pasem. Ale stejně...ty myšlenky nebránit se, kdyby na mě někdo zaútočil byly neúnosné. Neměla jsem sílu zabít sama sebe. Kdežto nechat se zabít někým jiným...to by pro mě bylo osvícení. Únik od veškeré bolesti, která svírá hruď dítěte téměř v dospělém věku. Kdybych to měla převést do lidských let, bylo mi 16. Krásný věk, pro lidi. Hloubala jsem v těch nejtemnějších myšlenkách, ve kterých bylo jediné světlo, myšlenky na Mika. ,,Sensei." zašeptala jsem tiše. Byla jsem úplně někde jinde. Není divu, že jsem si nevšimla hollowů, kteří mě pronásledují až do nejhlubší části lesa. Skočili po mě a i s mým rychlím úhybem jsem měla těžká zranění. Naprosto rozseknuté rameno. Oblíklíčilo mě 5 hollowů. Stejně jako Mika. Zavřela jsem oči, když se chystali po mě skočit. Otevřít je mě donutil až tygří řev a nářek hollowů, kteří se pomalu vytráceli. Chtěla jsem otevřít oči a podívat se, co se děje, ale nemohla jsem. Mé tělo pomalu upadalo na stranu a já ztratila vědomí. Poslední, co jsem viděla mlhavým zrakem byl obrys tygří postavy. I na všech 4 byl větší než já. Řekla bych, že kdybych stála...bude stejně velký jako já Velký úbytek krve mě dostal do bezvědomí a já se sesunula k zemi.
,,Už ses probudila?" slyším jemný, ale přesto hluboký hlas. I přes jeho hloubku jsem téměř okamžitě poznala, že tento hlas patří nějaké dívce. Zlehka otevřu oči a protřu si je, abych lípe viděla. Ke mě se skláněla nějaká dívka. Šedé vlasy a zelené oči. Nebyla to pohá zelená...byla taková jiná. Jako by v sobě měla nějaké tajné kouzlo. Už na první pohled je starší nežli já. Byla tak překrásná.
,,K-Kdo si?" zakašlu a ozve se štiplavá bolest v mém rameni.
,,To si ani nepamatuješ kdo tě zachránil?" odsekla. Její tvář byla zamračená. Jsem si však jistá, že kdyby se usmála, byla by nepřekonatelně krásná.
,,M-Matte...ale...ty jsi...?" vykoktávám. V hlavě mám chaos...není možné, že by ty legendy mohli být pravdivé...to přece...
,,Hai..jsem ten tygr." dřepne si po mé levici, aby vyměnila zkrvavený obvaz.
,,V-Vážně?" namítnu nevěřícně. Jsem sice ohledně legend docela důvěřivá, ale nějakým způsobem jsem se nemohla přemluvit k tomu, abych jen špetičku uvěřila. Její tvář se zamračila. Najednou mě něco srazilo ze sedu k zmi. Přímo nade mnou byl tygr. Bílí a krásný. Se stejně kouzelnými zelenými oči jako má ta dívka. Stačilo jedno mrknutí a na zemi mě držela oná slečna.
,,Ještě pořád nevěříš?" namítla podezřívavě. Kývla jsem hlavou a usmála jsem se.
,,Takže...ty legendy jsou...pravdivé?" přejdu zpátky do sedu a ona se vrátí k obvázání mého ramene.
,,Legendy?" krátce se zasměje. ,,Moc bych jim nevěřila. Zdejší lidé často dělají z komára velblouda." dodá.
,,T-Takže...není pravda, že klan tygrů se jmenuje Taigaguro?" podrbu se na hlavě a tázavě se na ni zadívám.
,,J-Jak znáš jméno našeho klanu? To je nevídané, aby obyčejné duše věděli jméno." zamračí se a změří mě pohledem.
,,Já...vlastně nejsem ani tak obyčejná duše..." zasměju se plaše.
,,Hm?" zbystří.
,,Jsem Shinigami...tedy...vlastně ještě ne...ale jednou budu...snad."
,,Shinigami ka?" zamyslí se. Zničeho nic si přede mně stoupne a pokloní se. ,,Moc ráda vás poznávám. Moje jméno je Yuriko Akemi Suzuki Takeshi. Pocházím z tygřího klanu Taigaguro. Moc ráda vás poznávám." zadívá se do mých očích. Proč...proč je najednou tak vážná a formální?
,,E-Eh? Děje se něco?" vyjeknu překvapeně.
,,Stává se zřídka, že se seznámíme s Shinigami. Někteří, ti nejsilnější a nejlepší, z našeho klanu měli tu čest stát po boku Shinigami. Ale to je už dávno." sklopila mírně hlavu. Měla jsem pocit...jako by měla něco na srdci, ale bála se to říct nahlas.
,,Eh...Suzuki...můžu ti tak říkat?" pozvednu mírně obočí. A ona přikývne. ,,Pokud chceš...něco říct...tak to řekni." kývnu mírně hlavou.
,,Já...vím, že je to tak náhlé...ale když jsem s vámi...najednou mám takový nutkavý pocit...vás ochraňovat a být vám po boku...jen mě napadlo...zdali bych nemohla být váš společník...ale..." sklopí hlavu ještě více a svraští obočí. Pousměji se.
,,E-Eh...když mi budeš tykat, tak jsem pro...." Nikdy přece neuškodí mít po boku tygra. A navíc...i já se cítím trochu jinak. Jako by její přítomnost uklidňovala moji mysl. Jako by nad mými temnými myšlenkami vyšlo slunce. Její oči se rozzářili.
,,Řekneš mi své jméno, shinigami?" poklekne na jedno rameno. Nevím, co zkouší, ale to je mi v tuto chvíli jedno.
,,Rossalie Phantomhive." sýknu.
,,Rossalie Phantomhive. Já Yuriko Akemi Suzuki Takeshi ti před bohem slibuji, že tě budu vždy následovat a chránit celým svým tělem. Pokud umřeš...umřeš společně semnou. Použiju každý kousíček své síly, abych tě ochránila." dá si ruku na srdce. Jako by to byl ten největší slib, který kdy mohla dát. I já položila svoji dlaň na srdce.
,,J-Já...mám nápad..." vezmu do ruky svoji zanpakutou, která leží vedle mé ruky. ,,Pokud ovšem budeš chtít." dodám. Ona jen přikývla. Ten den jsem spojila duši své zanpakutou s duší Suzuki. Přenesla jsem na ni všechny schopnosti svého bankaie. A tím se stala jednou nepostradatelnou součástí mě samotné.
***
Procházeli jsme se lesem. Suzuki byla ve své tygří podobě stejně jako pokaždé, když jsme spolu v lese. Řekla jsem jí všechno ten den, kdy se semnou spojila. Ještě pořád jsem neměla odvahu vrátit se na Akademii. Suzuki na mě netlačila. Jen chtěla, abych posbírala kousíčky svého srdce a slepila ho zpět. Byla mojí oporou. V lese bylo ticho. Až zvláštní ticho. Procházeli jsme kolem křoví. Najednou z křoví vyskočilo něco šedého a obrovského. Zakouslo se to Suzuki do ramene. Začali se spolu rvát. Po chvíli dumání a přemýšlení bylo jasné, že to s čím Suzuki bojuje je vlk. Byl stejně velký jako ona. Tmavě šedý. Kolem hlavy měl odlesky lehce bílé a jeho oči byly červené.,,Starrku!" ozve se zamnou dívčí hlas. Vlk se hned na to odlepí od Suzuki a odskoří pár metrů od ní. Suzuki se nadechuje a u toho vrčí. Vrhají na sebe nenávistné pohledy, zatímco já mžourám očima proti slunci, abych dokázala rozpoznat rysy blížící se osoby. Byla drobné postavy. Její vlasy byli dlouhé a oči zelené. Ne však tak pronikavě zelené jako ty Suzukiny. ,,M-Moc se omlouvám!" přiběhne ke mně a ukloní se. Vyjeveně se na ni koukám. Byla snad o hlavu menší než já, ale v obličeji vypadala stejně staře.,,Ie...daijobu..." namítnu. Poohlídnu se na Suzuki, které už se jí vyléčili. Jako můj bankai má díky mým schopnostem regenerace pomocí vody, výhodu.,,Vážně mě to moc mrzí...Starrk mě zatím vůbec neposlouchá!" probodne ho pohledem. To byl ten den. Den, kdy Alice vešla po špičkách do mého světa. Alice. Alice Kamakiri. Dívka, kterou už 3x odmítli vzít na Duševní Akademii. Zanpakutou už dávno má, ale všechno je to kvůli minulosti její rodiny. Její rodina učinila dost velký hřích, o kterém se mi Alice nikdy nechtěla svěřit. Nepotřebovala jsem ho znát...v jejich očích jsem viděla nezkrotnou touhu stát se Shinigamim. Možná na to nevypadala, ale opravdu ji moc štvalo, jak se k ní vedení DA chová. A ten vlk. Starrk. Je z klanu Okaminome. Tento klan se odjakživa připojuje k silným shinigamim. Jako jejich dozor a pravá ruka. A Alice měla to štěstí, že sám budoucí vůdce klanu, Starrk, ji přijmul jako svoji paní. I když takový jako on, se neradi podřizují. Stálo mě to hodně úsilý a přemlouvání Yamamota, aby povolil Alicino přijetí na Akademii. Byla mi velice vděčná, ale já to dělala proto, abychom mohli trávit společně, co nejvíce času. Zdá se, že i Starrk si rozuměl se Suzuki.
***
Poslední dobou se cítím divně. Tedy ne přímo já. Mám strach, že přijde něco velkého. Něco, co zničí tuhne přijemnou atmosféru a sluneční dny. Strrk se chová k Suzuki čím dál tím lípe. I když ona, jako správná tygřice, je jako ledová královna. Vždycky mi říkává, že jsem jediná, koho si kdy pustí tak blízko k tělu. Na ostatní je mírně zlá a nikdy se neusmívá. Ostatně si začínám myslet, že právě tím mladičkého vůdce vlčí smečky zaujala. Pocity ve mě říkají, že to není správné ani dobré pro žádného z nás. Alice mi o tom říkala. Jak probíhá u vlků otisknutí. Dívka, do které se zamilují se s ním musí zasnoubit. A pokud je to dívka zasnoubená s vůdcem, celá smečka musí tuto dívku chránit svým tělem. To je na tom možná krásné, ale horší je, pokud dívka odmítne zasnoubení. Pokud odmítne je pronásledovaná celou vlčí smečkou. Ten, kterého odmítne s ní musí bojovat. Zranit ji do míry, do které se nebude moci bránit, ale bude stále žít. Musí ji v tomto stavu donést do sídla smečky. Vyberou se 4 nejsilnější vlci v čele s ním. Ti před očima všech roztrhají dívku na malé kusy a potom ji celá smečka společně sní. Je to nechutné. Neřekla mi o tom Alice, ale Kiba. Kiba je tygr z klanu Okamiguro. A také Suzukin nevlastní bratr. Což je další složitý příběh. V zkratce. Suzukina matka, která je vdova klanu Taigaguro, otěhotněla s otcem Kibovým, bývalý vůdce klanu Okamiguro, který je již dávno po smrti. Kiba se přidal do stejné smečky jako je Starrk, aby dohlížel, že se Suzuki nic nestane. Je samozřejmé, že pravdu známe jen já, on a Suzuki. Musíme totiž myslet na nejhorší.
,,Ross~" skočí mi Alice kolem krku.
,,Ah, Alice." usměji se. Vždycky je na mě tak milá. Ale já ji bohužel musím lhát. Pro dobro nás všech. Protože...ona nenávidí rod Phantomhive. Dozvěděla jsem se o tom náhodou a tak jsem zařídila, aby nepoznala pravdu...za žádnou cenu. I když...teď toho lituji...možná...že kdybych jí to řekla hned, nemuselo by se nic stát. Řekla by si...že nejsem jako ostatní Phantomhivové, ale jedna část mého srdce si tím nebyla jistá. A tak vznikla lež jako věž. Lež, která mě ubíjí ze všeho nejvíce.
,,Ross?" zarazí se, když pozná, že nad něčím zdlouhavě přemýšlím.
,,Eh." usměji se. Musím na to přestat myslet. Co se má stát, stane se.
,,Suzuki wa?" rozhlíží se kolem. Suzuki bývá vždycky semnou, ale poslední dobou nechci, aby se přibližovala ke Starrkovi. Nemám zrovna chuť, aby můj bankai byl rozcupován na kousky vlkem mé přítelkyně.
,,Někde tu bude." zamžourám očima.
,,Zavoláš ji? Onegai!" udělá na mě psí očka. Hai, hai. Už se neviděli docela dlouho, tak hádám, že pár hodin nezškodí.
,,Suzuki!" zakřičím až trošku hystericky. Hned z křoví vyletí bílý tygr.
,,Uaaaa!" schovává se za mě Alice. Možná ji to trošku vylekalo. Suzuki se párkrát rozhédne kolem dokola. Nebezpečí nikde, tak přejde do své lidské podoby.
,,Naaa, můžeš zaskočit na naše místo? Hned tam dojdeme, jen ještě vezmeme pár věcí." zakření se Alice. Poplácala by ji po rameni, ale pořád se Suzuki ještě trochu bojí. Suzuki přikývne, když se na ni podívám s prosebným výrazem. Shunpem zmizí a Alice se zakření ještě více. ,,Hayaku, hayaku." chytne mě za ruku a shunpem mě někam táhne. Skončíme ve křoví, z kterého jde nádherně vidět na naše místo. Co se tu děje? Trošku sebou škubnu. Tohle vůbec nevypadá dobře. Mé srdce zběsile buší v mé hrudi a nemůžu se zbavit pocitu blížícího se nebezpečí. Tohle nevypadá dobře. Uprostřed mých zdlouhavých myšlenek se u Suzuki objeví rozzářený Starrk. V ruce držel kytici růží, mě zamrazilo a téměř se mi zastavilo srdce. Tohle je mnohem víc než v prdeli.
,,Suzuki..." přistoupí k ní zlehka a natáhne ruku s kyticí. Suzuki svraští obočí a opatrně kytici vezme do ruky. Řekla bych, že to nedělá kvůli sobě, ale hlavně proto, že Starrk patří Alice. Nechce, aby mezi námy vzniklo kvůli ní nepřátelství. Za tuhle její stránku bych ji občas zabila. Snese tolik věcí jen proto, abych já nemusela trpět. Ani neví, že tím trpím ještě více. ,,Já...už dlouho se tě chci na něco zeptat." šeptne. V tu chvíli mi to docvakne. Všechno do sebe začne nádherně zapadat. Alice mi to s tím otisknutím řekla určitě proto, že doufala, že na to Suzuki připravím a domluvím ji. Sakra! Nechci, aby to takhle skončilo. Suzuki je přece mladá. Nechci, aby si vzala někoho, koho nemiluje jen kvůli mě.
,,Hm?" namítne znuděně. Na její tváři bylo vidět, kde jí tahle celá konverzace je.
,,Bu-Budeš mojí snoubenkou?" poklekne náhle a v ruce drží maličkou červenou krabičku s prstýnkem. Celá ztuhnu. Suzuki...řekni ne! Ať se děje cokoliv nesmíš kývnout!
,,Nani?" vyjekne Suzuki. Zadívá se na něj jen koutkem oka. Nani? Co je to...její výraz je tak...tak arogantní. Nikdy jsem u ní nic podobného neviděla. ,,Nikdy." namítne. Starrk se opět postaví a chvíli na ni nevěřícně kouká.
,,V-Víš co se stane pokud odmítneš?" namítne Starrk sklesle. Skoro jako by vypadal, že nemá odvahu na Suzuki sáhnout. Očkem mrknu na Alice. Zírá na to nevěřícně. Alice...onegai...doufám, že tohle nenaruší naše přátelství.
,,Vím. A je mi to ty víš kde. Nechci si tě vzít." pohlédne na něj ledovým pohledem. Celá se otřesu. Starrk sklopí hlavu. Pustí na zem krabičku s prstýnkem a dupne na ni nohou. Jednou, dvakrát. Zatne ruku v pěst a celý se začne třást.
,,Toho budeš litovat...že si odmítla vůdce klanu Okaminome." zadrmolí naštvaně. Jeho hlas byl hluboký a plný vzteku. Změnil se v tygra a chystal se skočit po Suzuki.
,,T-To nedovolím." stoupnu si před Suzuki. Jeho tlama je zastavená o můj meč zatímco Suzuki stojí za mnou již ve své tygří podobě.
,,To ti neodpustím...prolhaná Phantomhive!!!" rozkřičí se Alice na celé tělo a rozběhne se na mě s vytaseným mečem. Tak tak jsem stihla uhnout. Nedokáži si představit, že bych s ní měla zkřížit meč.
,,A-Alice." snažím se ji uklidnit. Chci to všechno urovnat.
,,Jak se opovažuješ...po tom všem vyslovit ze svých úst mé jméno!" zakřičí z plných plic. ,,Nejdříve mi zatajíš, že jsi můj úhlavní nepřítel a teď ještě tvůj bankai zlomí mému vlkovi srdce! Neodpustitelné!" rozkřičí se. Byla připravená přejít do shikaie.
,,Shakkaho." slyším Suzukin hlas v lidské podobě. Vystřelila mezi Starrka a Alice kidou, a vzala mě do náruče.,,Musíme utéct." namítne a shunpem zmizíme.
***
,,Sen...?" vzbudím se. Mít sen o kruté minulosti...tomu by se dala říkat noční můra...ještě k tomu, když končil pasáží, kdy jsem Alice viděla naposled. Ten den úplně zmizela...jediné, co mi zanechala byl dropný vzkaz. Na něm bylo napsáno, že jednoho dne budu litovat toho, že jsem jí zkřížila cestu. Že se pomstí. Vstanu z postele a opláchnu si obličej vodou. Převléknu se do Shihakusha a rozčešu si vlasy. Ještě stačí dát si za pas zanpakutou, odtáhnout závěsy a můžu vyjít ze svého pokoje. Jsem pořádně nevyspaná. Místo krásného spánku jsem měla noc plnou výčitek a starých vzpomínek. Dojdu až do kuchyně. Byakuya nikde a na lince ležel lísteček. ,,Ohayo, Ross. Šel jsem něco vyřešit s kapitánem 5. divize. Na stole zůstala ještě nějaká práce, takže pokud budeš mít volný čas, můžeš se do toho pustit než se vrátím. Byakuya." Ah, soka. Za bratrem? Hmm, zajímalo by mě, co zrovna ti dva spolu vyřizují.Zívnu a vytáhnu si z lednice něco malého k snědku. Usednu za stůl a pustím se do práce. To musí být naschvál. Vždycky se tu nakupí tolik práce. Vážně by mě zajímalo, kde se to všechno bere.
,,Jsi si jistý, že nechceš, aby se její vzpomínky vrátili?" pohlédne Riley na Byakuyu.
,,Nic by to nezměnilo..." přivře mírně oči.
,,To si myslíš? Netíží tě, že si na tebe nevzpomíná?" svraští Riley obočí. Štve ho to víc, než samotného Byakuyu.
,,Co bylo, bylo. Štvalo mě to ze začátku. Myslel jsem si totiž, že jen dělá, že si nevzpomíná. Když se potom mé city obnovily a já se dozvěděl, že o vzpomínky před vrařdou její rodiny částečně přišla, pochopil jsem. Není potřeba, aby si vzpoměla na naše dětství." rozjasní svoji tvář, ale přece jen se neusměje. Zřejmě nechce, aby jeho úsměv viděl někdo jiný nežli já...
To be continued
Komentáře
Celkem 0 komentářů