49. Live or die.

49. Live or die

---

Upřeně se na sebe díváme se zbraněmi přiloženými u našich hrdel. Všude kolem nás je ticho a žádná z nás ještě neudělala žádný pohyb. Před očima se mi objeví jedna ze vzpomínek.

,,Naaa, naa, Alice.“ pomalu jsem se vplížila k plakající bělovlásce na větev stromu. Natahovala a vzlykala. Hned, co mě uvidí odvrátí pohled na opačnou stranu, abych neviděla její slzy. ,,Co se děje?“ chytnu její tváře a svými azurovými kukadli se zadívám do jejích zelených.

,,Nandemo..“ zavrčí. Pokusí se svůj obličej dostat z mého sevření.

,,Oshiete! Nakama da ro?“ nafouknu tváře a káravě se na ni podívám.

,,Já jen...“ vzlykne a konečně ke mně zvedne svůj pohled. ,,Dneska při tréningu jsem tě zranila! Moc mě to mrzí!“ rozpláče se ještě více. Zatetelím se štěstím a začnu se smát. ,,Čemu se směješ!“ vyjede po mě. Tváří se dotčeně.

,,Vždyť mám jen odřenou ruku.“ vyprsknu s úsměvem.

,,Demmo! I tak jsem ti nechtěla ublížit...“ posmrkne smutně.

,,Netrap se s tím.“ zavřu oči a nahodím šťastný úsměv.

,,Nezlobíš se?“ pronikavě se mi zadívá do očí s provinilým úsměvem. Zakroutím hlavou a místo slov ji obejmu. ,,Yokatta.“ opětuje moje objetí a konečně přestane plakat. ,,Slíbíme si něco?“ pozvedne obočí a stoupneme si naproti sobě.

,,Hm?“ zadívám se na ni nechápavě. Alice se zadívá na zářicí měsíc, který všechno kolem osvětluje.

,,Slibme si...že si nikdy neublížíme. Ať se stane cokoliv.“ natáhne ke mně pěst. Její pohled je odhodlaný. Pousměji se.

,,Hai...slibuji.“ natáhnu k ní pěst i já. Naše pěsti se spojí a lehký vánek nám začne čechrat vlasy.

,,Přátelé navždy?“ zadívá se na mě tázavě. Zakývu hlavou.

,,Hai!“

,,Na co čekáš?“ zachraptím. Alice začne mírně tikat obočí a její pohled se změní.

,,Proč to neuděláš jako první?“ povytáhne obočí.

,,A proč ne ty?“ oplatím ji stejným sebevědomím výrazem.

,,Bojíš se snad?“ zasměje se ironicky.

,,Myslíš?“ namítnu. Chvíle napětí se stupňuje. Natáhnu ukazováček, Alice dlaň.

,,Byakuran!“ zakřičím.

,,Shakaho!“ zakřičí Alice. Obě od sebe uskočíme. Mám od shakaho spálené rameno, stejně jako Alice od byakuranu.

,,Zdá se, že máme stejné myšlení.“ povytáhne Alice obočí, když se konečně zase postavíme naproti sobě.

,,Myslíš?“ zasměju se. Po pár sekundách se na sebe opět rozběhneme. Sekáme se mečem, čímž demolujeme všechno v našem dosahu, protože se navzájem útokům vyhýbáme. Půl seireitei je zmražené z mé Kori no Raitou a půlka je zdemolovaná Alicenimy střípky. Nemám ani čas se podívat jak je na tom Suzuki, což mě dost deprimuje.

,,Máš o ni strach?“ zatetelí se Alice, když vidí, že jsem myšlenkama zase jinde. Místo odpovědi na ni zaútočím. Z ničeho nic se ozve šílená rána. Zadívám se na stranu. Do očí se mi naženou slzy. T-To nemůže být pravda...Suzuki! Přestanu dávat pozor na Alice. Jediné, co vidím kousek vedle sebe je Suzuki. Je zraněná a hodně. Zdá se, že ji Starrk hodně těžce pokousal. Lapá po dechu a snaží se zůstat stát na nohou. Ty se však třesou a vypadají jako by odmítali plnit svoji povinnost.

,,Příležitost.“ uslyším za sebou. Než stihnu zareagovat Alicina katana probodla moji hruď. Vyflusnu krev a položím svoji ruku na její čepel. Mé nohy se roztřesou a já spadnu na kolena. Zem podemnou se zabarvuje mojí krví. Vyflusnu krev znovu. Takový má být můj konec? Je mi souzeno skončit takhle? Ztratím vědomí.

Kde to jsem? Kolem mě všechno září a není kolem nic, co bych dokázala pojmenovat. Umřela jsem? Sklopím hlavu a začnu se dále rozhlížet. Žádné stromy, skáli, předměty prostě vůbec nic. Jen zářící světlo. Ani nemůžu říct, zdali mě tak ozařuje slunce, anebo je to něco jiného.

,,Rossalie...“ slyším jemný hlas říkajíc mé jméno. Prudce sebou trhnu a začnu se otáčet. Nikde nikoho nevidím. ,,Rossalie...“ slyším znovu. Začínám mlhavě vidět nějakou postavu v dáli. Dlouhé vlasy, vysoká a štíhlá postava. Kdo je to? Proletí mi hlavou. Přede mnou se objevila žena. Tak krásná. Blonďaté dlouhé vlasy a průzračně modré oči. Mohla by to být?! Svraštím smutně obočí a zadívám se do jejích očí. ,,Dlouho jsme se neviděli.“ pronese s milým úsměvem.

,,M-Ma-mi?“ vykoktám. Už nedokážu udržet své slzy. Skočím přmo k ní, abych ji k sobě mohla pevně přitisknout. ,,C-Chybíš mi...“ šeptám mezi vzlyky. Pevně ji tisknu na svoji hruď, zatímco ona mě hladí po zádech.

,,Odpusť...že nemůžu být s tebou.“ provinile se mi zadívá do očí. Oddálím se od ní a smutně sklopím hlavu.

,,Ty mi odpusť.“ po tváři mi nezadržitelně stékají slzy. S údivem se mi zadívá do tváře.

,,Za co...bych ti měla odpustit?“ zesmutní i ona. Moje pochmurná aura zřejmě musí být nakažlivá.

,,Nedokázala...jsem tě tu noc ochránit....kdyby....kdybych jen byla silnější.....mo...mohla si semnou a s Rileyim...zůstat navždy...“ bolestně zavzlykám. Pomalu se nemůžu ani nadechnout.

,,Hlupáčku...“ usměje se na mě. ,,Byla si přece dítě...žádné dítě nikdy nemůže ochránit dospělého...“ zakýve hlavou. Jako by se mi snažila svým pohledem dát sílu.

,,Já vím...demmo...“ zatnu ruku v pěst. V takových chvílích jsem tak tvrdohlavá...

,,Nedělej si s tím starostli...“ obejme mě a začne mě hladit po vlasech. ,,Ale teď už si silná...už máš sílu ochránit ty, kteří jsou pro tebe důležití...“ políbí mě na čelo.

,,Stejně vůbec...vůbec nic nezmůžu...“ zavzlykám a zavzdoruju jako malé dítě. ,,Stejně mě vždy každý chrání...každý se kvůli mně zraní...jsem tak slabá....tak slabá...“ spadnu na kolena a slzy dopadají na zem. Soda. Byakuya je vždy ten, kdo mě zachrání. Vždycky je tu proto, aby mi pomohl, když nemůžu dál. I Ichigo. Stojí při mně v dobrém i zlém. Když mám problémy v boji...vždy se najde někdo, kdo mě zachrání...Byakuya....anebo Suzuki...oni oba vždy riskují svůj život kvůli mně. Začnu pěstí bušit do země. Nechci umřít. Nemůžu umřít, dokud jim to neoplatím. Všechny laskavosti. Dokud neobejmu Byakuyu...a za všechno mu nepoděkuju. Nechci umřít. Nemůžu. Musím ochránit Suzuki....tak jak jsem to slíbila. Splním své sliby. Popadnu druhý dech. Nemám jinou možnost.

,,Tvůj výraz se změnil.“ zbystří máma. Zadívám se na ni. ,,Víš...fyzická síla je sama o sobě nic...to hlavní...“ přejde ke mně a položí ruku na místo, kde je srdce. ,,...je tady. Pokud budeš mít sílu v srdci...nemůže tě nic porazit.“ usměje se. Její úsměv....mi dává sílu.

,,Naaa, Oka-chan...“ začnu si stírat slzy a pohlédnu na ni.

,,Hm?“ zadívá se na mě.

,,N-Nemusíš odpovídat...pokud nechceš. Demmo...milovala si víc mého otce...nebo otce Rileyiho?“ můj hlas se mírně třese.

,,Ty...už víš o Ayanamim?“ zarazí se. Trochu provinile se na mě podívá. Kývnu hlavou a pokusím se naznačit úsměv.

,,Víš...jako malá jsem měla prořízlou pusu a s ničím jsem se nepárala. Ale jediné, co jsem nedokázala....bylo ublížit lidem. Udělat jim šrám na duši či na srdci bylo něco, co jsem nikdy nechtěla udělat. Už když jsem poprvé Ayanamiho zahlédla se mi zdál sympatický. Někdo jako on...kdo chránil své přátele a dokázal se vzdát čehokoliv. Obdivovala jsem ho, ale nedokázala jsem jít za ním přímo, abych se s ním mohla seznámit. A tak jsem se seznámila s jeho bratrem, Kiyoshim. On...se do mě zamiloval...“ sedne si vedle mě a zesmutní. Sklopím hlavu a dál poslouchám její slova. ,,...milovala jsem Ayanamiho, ale neměla jsem to srdce...odmítnou Kiyoshiho nabídku s sňadku...snažila jsem se být hysterická...nevypočítatelná, aby mě Kiyoshi nenáviděl a nechal mě. Abych mohla vpadnout do náručí Ayanamimu. Demmo...Kiyoshi mě nikdy nechtěl opustit. Potom se začalo naše manželství začalo hroutit...a já chodila za Ayanamim se vyplakat. Nedokázala jsem mu odolat a tak to skončilo mým těhotenstvím....nakonec...jsem ublížila oběma...“ po tváři ji stéká slza. ,,Kdybych mohla...chtěla bych se Ayanamimu za vše omluvit...“ posmrkne.

,,On se nezlobí...“ setřu její slzy. ,,Pořád tě miluje...i když tu nejsi...“ posmrknu.

,,Má se dobře?“ pokusí se o úsměv.

,,Dá se to tak říct...“ pokrčím rameny.

,,Můžu se teď na něco zeptat já?“ tázavě se na mě podívá. Pomůže mi vstát a svůj pohled upře na mě. Kývnu hlavou. ,,Je v tvém životě muž...pro kterého by si udělala cokoliv?“ pozvedne obočí. Vybavím si Byakuyu.

,,H-Hai.“ řeknu rozhodně. Zkřížím ruce na svých prsou a mírně se otřesu.

,,Yokatta.“ usměje se. ,,Saaa, Rossali....je čas se probudit nemyslíš?“ pomalými kroky ke mně přejde. ,,Ale nejdříve...je tu pár věcí, které bych ti chtěla říct...“ zesmutní. ,,Nevadí, když necháš ostatní, aby tě chránili. Obzvlášť toho chlapce. Víš, muži mají prostě rádi, když mohou dívku zachraňovat. Demmo...pokud už se cítíte na intimnosti měli by jste se chránit. Není totiž dobré, když otěhotníš moc brzy...děti jsou věčná starost a tak si nejdříve užívej života. Neměla by si pít moc sake. Škodí to zdraví, ale jednou za čas to nevadí. A taky...buď hodná na Velícího kapitána. Někdy se sice zdá jako muž bez citů, ale je neuvěřitelně hodný. Když si nebudeš vědět s něčím rady, určitě se za ním zastav. Jsem si jistá, že ti poradí s čímkoliv. A taky. Měla by si jíst nejméně 5x denně. Nebuď moc tvrdá s trénigem nebo se ti potom něco stane. Nejez moc sladkostí a pořádně se oblékej. Neměla bys nosit při boji vlasy v culíku...stává se, že bys mohla o své krásné vlasy přijít. Je toho tak moc. Tolik bych ti toho chtěla říct a poradit ti. A, Ross. Mohu tě o něco poprosit?“ pozvedne smutně obočí. Kývnu hlavou, zatímco mi po tváři stékají slzy.

,,Dej tohle Ayanamimu..“ do ruky mi podá náhrdelník, který si sundá z krku. ,,Ne, že bych ho nechtěla mít u sebe, protože mi ho daroval tu noc, kdy ses narodila. Spíše chci, aby měl ode mě něco, na co když se podívá, tak si vzpomene na mě.“ Ještě naposled mě obejme. Cítím jak se pomalu začíná ztrácet. ,,Jsem pyšná, že jsi naše dcera. Vyřiď Ayanamimu, že budu navždy na jeho straně. Aisteiru yo, Rossali.“ zmizí s posledními slovy. Snažím se setřít slzy, které opět stékají po mé tváři. ,,Saa, je čas se vrátit za Alice.“ Z obličeje vyženu ten smutný a dojatý pohled.

,,Sayonarada, Phantomhive.“ vyjme z mé hrudi svoji katanu. Přejde až přede mně. ,,Čekala jsem, že budeš lepší.“ ušklíbne se. ,,A ty skončíš takhle.“ zakroutí hlavou. ,,Hm?“ lekne se, když ji rukou chytnu za nohu.

,,Kdo si myslíš, že končí?“ zvednu svoji hlavu a hlasitě se zasměju.

,,M-Masaka? Ona pořád žije?!“ zděsí se Alice.

,,Rossali...“ zadívá se mým směrem Byakuya. Sklopí svůj pohled. ,,Zase pláčeš...ani nevíš...jak každá tvá slza trhá mé srdce. Chtěl jsem být tím, s kým budeš šťastná...Tím, kdo zaručí, že už nikdy nebudeš plakat. Proč to tedy nemohu dokázat..“ udělá krok dopředu. Jako by chtěl shunpem skočit přímo ke mně.

,,Kuchiki...co to děláš?“ zadívá se na něj Toushiro. ,,Víš, že bys neměl.“ dodá zamračeně. Kuchiki uhne pohledem. Co by mu na to měl říct?

,,Ona bude v pořádku....neměj strach.“ vloží se do toho Ichigo.

,,Wakatteru...“ namítne Byakuya smutně. ,,Samozřejmě, že to vím. Je silná...ale přesto. Nechci vidět jak trpí přímo před mýma očima...proč bych tu měl jen tak stát...a dívat se na ni?“ zatne mírně ruku v pěst. Ichigo to zahlédne a sklopí hlavu. Kdyby šlo o Rukiu...stál by tu jen tak klidně. Ví, že už by byl dávno tam, uprostřed boje. Nenechal by nikoho, aby Rukii ublížil. Chápe jeho pocity, ale zase zná mě.

,,Rossali...neplač...“ zadívá se Byakuya mým směrem znovu. ,,Neplač...prosím. Už nikdy.“