5. Trnitá cesta ke splnění úkolu.

       Moje další práce byla u 7.divize. Kapitán Komamura po mě až tak moc nechtěl. Jeho divize měla zrovna na starosti hledat Shinigami, kteří se ztratili, když měli prošetřovat hollow v Rukongaii. Moje práce proto byla, pomáhat. Při této příležitosti mě Komamura naučil spoustu zajímavých věcí a nakonec jsme našli všechny Shinigami, kteří byly nezvěstní. Bylo jich celkem 10 z toho 5 jich bylo s lehkými zraněními, 3 byly v horším stavu, že jsme je museli nést a zbylí dva byly v bezvědomí. Byla jsem ráda, že jsme je našly všechny. Na konci těch dvou dnů mě Kapitán Komamura pochválil za moji pomoc a řekl, že se těší až budeme mít společně zase někdy misi.

        Dny v 10.divizi by se spíše daly označit za papírovací dny. Kapitán Hitsugaya, který vzal práci za divizi bez kapitána toho měl moc a navíc mu zase někam utekla Matsumoto. Nejdříve přemýšlel, že ji zavolá, ale nakonec se na to vykašlal. Takže se dá říct, že jsme celé 2 dny seděli nad papíry, občas jsem musela odskočit za kapitánem 12.divize, abych si ověřila něco u čeho si není Toushiro jistý. Dalo se to označit za dobrou zkušenost, která se mi bude určitě hodit. 

        Áááá, další noční můra alá 11.divize. Z toho mám trochu obavy. Ale snad to dobře dopadne, tedy doufám. První věc, s kterou mě seznámil Yumichika a Ikkaku byla ta, že chtějí zjistit jestli se Ikkaku od našeho minulého souboje zlepšil. Takže to dopadne tak, že spolu budeme zase bojovat. Ten, kdo prohraje bude muset koupit sake pro celou 11.divizi. Já to věděla!       

    Překvapilo mě, že Ikkaku se opravdu od minula zlepšil, protože teď jsou jeho rány konečně přímější a i jeho reflexy se zlepšili. I když se mi zdá, že se pořád ještě trochu drží zpět nebo se ještě nedokázal uvolnit. Překvapivě jsem vyhrála o fous. Všichni mi tleskali a na Ikkakovi bylo vidět, že ho to žere.

,,Ale můžu říct, že Ikkaku-san je opravdu skvělý šermíř. Ze začátku jsem měla velký problém s ním udržet krok.˝ řekla jsem a usmála jsem se.

,,Opravdu? Jste úžasný, 3.důstojníku Ikkaku!˝začala zvolávat celá 11.divize. Yokkata!  Ikkaku se ke mně nenápadně nahl: ,,Eh..no...Arigatou.˝ řekl potichu.

,,Za nic.˝ řekla jsem a cítila jsem ve svém srdci dobrý pocit. 

      Když jsem večer vařila večeři, měla jsem takový bolestný pocit v pravé ruce. Podívala jsem se na svoji pravou ruku a měla jsem celé zápěstí fialové. Jabai! Musela jsem si udělat něco se zápěstím, když jsem měla ten souboj s Madaramem.  Nejhorší na tom je to, že to nemám jak schovat před Kuchikim, protože mám krátké rukávy. Nesu mu jídlo na stůl a mé ruce se celé třesou.

.,,Si zraněná?˝ řekl Kuchiki zděšeně při pohledu na mé zápěstí.

,,N-N-Nejsem.˝ vykoktala jsem ze sebe a začala jídlo z tácu dívat na stůl.

,,Měla by sis to nechat ošetřit, Rossalie.˝ řekl a mě to připadalo, jakoby o mě měl starost. Haha, blbost! Raději jsem zbaběle odkráčela uklízet do kuchyně a cítila jsem, že mě má ruka bolí čím dál tím víc. Už jsem ani nemohla držet houbičku tak, abych mohla setřít ten nepořádek. Kuchiki dojedl a já začala dávat špinavé nádobý na tác. P-Proč mám tak divný pocit..? Jakmile...jsem sama v jeho domě a stojím kousek od něj....To je divné...směšné...Ajaj! Musím přestat myslet na mé pocity! Vzala jsem tác do rukou a mířila do kuchyně, z nenadání se mi zatočila hlava a já pustila tác. Spadla jsem na kolena a rukama jsem se opřela o zem, na které byly střepy z nádobí. Jabai! Přestala jsem vnímat okolí a před mýma očima začala být nepopsatelná tma.

,,Jsi v pořádku?˝ přiběhl ke mě Kuchiki, který mě ať už ochotně či neochotně sbíral ze země. 

,,Slyšíš mě?˝ řekl znovu, když si všiml, že jsem mimo.

,,H-Ha-˝řekla jsem a upadla do bezvědomí.

********

     ,,Ross-chan!˝ ozývalo se tou širou tmou. ,,Ross-chan!˝ slyšela jsem jak někdo s pláčem volá mé jméno, abych otevřela oči. ,,Nee-chan! Rossali-onechan!˝ volají mě. Musím se..probudit! Pomalu jsem otevřela oči. Matsumoto...Hinamori...Riley. Seděli u mě a když jsem otevřela oči, na jejich tvářích se objevil upřímně šťastný úsměv.

,,Konečně si se probudila!˝ řekla Hinamori a setřela si slzu.

,,Blbečku! Víš jakej sem o tebe měl strach? Jen tak z ničeho nic si omdlíš a potom 3 dny spíš! Tohle už mi nedělej, Nee-chan!˝ řekl Riley a pohladil mě po tváři.

,,K-Kde to jsem?˝ zeptala jsem se.

,,V kasárnách 4.divize.˝ řekla právě přicházející kapitánka Unohana.

,,Kapitán Kuchiki Tě sem přinesl, protože ses pořezala o rozbité nádobí a navíc si omdlela!˝ dodala Matsumoto. ,,Kuchiki...Taichou?˝ vysoukala jsem ze sebe. 

,,A taky..... Podívej se na ty nádherné květiny, které si dostala!˝ rozzářila se Matsumoto a ukazovala na noční stolek. Stál tam ve váze pugét růží.

,,Od koho jsou?˝ zeptala jsem se nechápavě. 

,,Od Ayasegawy a Madarameho. Přiznali se totiž, že ten tvůj kolabs bude jejich chyba, protože tě chtěli otestovat tak moc. ˝ dodala Matsumoto vážně.

,,Blbečci. Jako by to byla jejich chyba.˝ řekla jsem. 

      Po dohromady týdnu mě kapitánka Unohana konečně pustila z lůžka a já si to mířila do 12.divize. Kapitán Kurotsuchi zrovna dal dohromady plán nějákého vynálezu a já jim měla pomoct ho sestavit. Hrdě mi oznámil, že jestli něco pokazím nebo se mu budu plést do cesty tak mě zabije. Upřímný to muž! Nakonec jsme to, ale dokončili ve zdraví a Mayuri mi oznámil, že jeden den v jeho divizi stačí, protože teď budou mít na práci už jen výzkumy a to, že asi nebude moje hobby.

,,Děkuji vám, že jste to se mnou vydržel ten celý den, Kurotsuchi Taichou.˝ řekla jsem a cítila jsem se trochu nesvá.

,,Hmm. Musím uznat *Zakašlání*, že na to, že si dívka, která nemá cit pro stavění věcí si byla docela užitečná *Další zakašlání*.˝ řekl. Zrovna u něj bych chválu teda určitě nečekala. Woah! 

        Blížil se čas večeře a já jsem pomalým krokem mířila k tomu, kdo mi před týdnem zachránil život. Cítila jsem se trochu ostudně, protože jsem mu rozbila nádobí a on mě ještě musel sbírat ze země. Nejdříve jsem se vydala za ním do kanceláře, kvůli poděkování a omluvě. Nejsem si jistá, jestli se po tom fiasku nerozhodl, že si bude vařit sám, a že hned jak budu zdravá mě vykopne na měsíc.

,,Dobrý večer, Kuchiki Taichou. Umm...přišla jsem Vám poděkovat, že jste mě donesl do 4.divize když jsem omdlela a taky...moc mě mrzí , že jsem Vám způsobila problémy a rozbila vaše nádobí. Příjmu jakýkoliv trest!˝ řekla jsem a sebrala všechnu odvahu, abych se mu zadívala do těch jeho šedých očí. 

,,Nedělej si s tím starosti. Ale je tvé zápěstí už ve stavu, kdy můžeš vařit?˝ zeptal se při pohledu na mé obvázané zápěstí.

,,Ještě není úplně zahojené, ale už sem prý ve stavu kdy vařit můžu. ˝ řekla jsem a pokusila jsem se o lehký úsměv. Jsem ráda, že na mě není naštvaný! 

           Poslední divize, u které mám být než odjedu do Skutečného světa byla 13. s kapitánem Ukitakem. Ukitake byl zrovna nemocný, a protože jeho zástupci teď zastávají jeho pozici, mám se o něj starat. Ležel v posteli a já mu zrovna přinášela čaj a obklady na snížení horečky.

,,Ehh, jste opravdu skvělý kapitán, i když máte křehké zdraví jste tak silný a lidmi uznávaný! Obdivuji Vás, Ukitake Taichou.˝ řekla jsem.

,,Ale, ale. Takovou chválu si snad ani nezasloužím.˝ řekl mile s nemocným tónem hlasu. Když jsem mu měnila obklad zeptal se jestli může mít otázku. ,,Promiň, že se tě na to ptám, co tvoje rodina? Přijala to, že chceš být shinigami.˝ Trošku jsem se zamračila a zesmutněla.,,Tedy...pokud semnou o rodině nechceš mluvit, nemusíme.˝ řekl Ukitake když si všiml mého výrazu.

,,Moji oba rodiče byly Shinigami. Můj táta byl kapitán 10.divize a máma byla jeho zástupce.˝ řekla jsem.

,,Byly?˝ zeptal se nechápavě.

,,Hai. Je to trošku dlouhý příběh.˝ řekla jsem s pokusem o úsměv. 

,,Pokud chceš rád si ho poslechnu.˝ řekl s odlehčeným tónem hlasu, abych sama poznala zda-li o tom chci mluvit.

,,Jak jistě víte, moji rodiče byly oba z šlechtických rodin. Byl to skoro zázrak, když se dva ze stejně postavených rodin do sebe zamilují. Když jsem se narodila, můj bratr Riley už měl 10 let. Máma mě odjakživa učila, abych se nenechávala unést postavením naší rodiny a snažila se, abych měla hodné a dobrosrdečné srdce. Naše rodina každý rok jezdila do nejchudší části Soul Society a pomáhala těm, kteří to potřebovali nejvíc. Pokaždé jsme si s Rileyim a ostatními dětmi hráli a dávali jim své hračky, které se nám už nelíbily. Všichni je tam měli moc rádi, ale našli se i ti, kteří si mysleli, že to všechno děláme proto, abychom si k sobě přitáhli co nejvíce lidí a potom mohli vládnout Soul Society. Bylo opravdu smutné vidět jejich situaci. Náš dům byl kousek od Seireitei, protože máma s tátou nechtěli, abychom vyrůstali mezi Shinigami, i když věděli, že se nimi možná postupem času staneme. Jednoho dne, byly oba zavoláni k Velícímu kapitánovi, chtěli nás nechat doma, ale my jsme brečeli a vztekali se, že chceme jít s nimi. A tak se i stalo. Uprostřed jejich rozhovoru s Velícím kapitánem přiběhl jeho zástupce a řekl, že od našeho domu jdou plameny a ztratili kontakt s Shinigami, kteří hlídali náš dům. Hned co jsme tam doběhli, náš dům byl v plamenech a všichni Shinigami byly mrtvý, prý to bylo úmyslné a dalo by se to požadovat za atentát. Rodiče se rozhodli, že než se postaví nový dům, budeme bydlet v kasárnách tátové divize. Ale asi dva měsíce po tom incidentu se to opakovalo i uvnitř Seireitei. Tak tak jsme z kasáren všichni utekli, než byl celý sežahlý na popel. Máma z toho byla opravdu smutná a táta se jí snažil utěšit. Za měsíc se rozhodli, že bude lepší když s odstěhujeme do Skutečného světa, alespoň do doby, než vyrosteme s Rileyim tak, abychom se mohli alespoň trochu bránit a stát se Shinigami. S námi jela i babička, která říkala, že tam bude proto, aby nás nebo spíše mě mohla hlídat, když oni budou v práci. Po měsící bydlení ve Skutečném světě si oba našli práci, Riley chodil do školy a já měla nastoupit do školky. Babička mě utěšovala, že si tam určitě najdu mnoho kamarádů, podstatně stejně jako v Soul Society. Bláhově jsem tomu věřila. Po nástupu do školky začali moje nejhorší časy. I když jsem nic nikomu neudělala, děti se mě báli a já byla celý ten čas sama. Uběhl rok a máma se konečně začala cítit bezpečně, protože se kromě hollow neoběvilo nic, co by mohlo ohrozit život naší rodiny. Až do Vánoc. Venku chumelil sníh a teplota byla nad nulou, přípravy na večerního "Ježíška" vrcholily a celým domem se linula dobrá nálada a upřímný hřejivý smích. Tedy alespoň do té doby než jsme usedli ke stolu. Byl slyšet zvuk vykopnutí dveří a pokřiky ať nás najdou co nejdřív. Do kuchyně vstoupil chápek s bílými vlasy, ženská s páskou přez oko a děsivý černovlas s jizvamy po obličeji. Babička ihned vystartovala a pomocí kidou kolem nás udělala bariéru, která nám mohla jen koupit čas. Máma s tátou se na nás smutně podívaly a políbily nás na tvář, začaly něco jednohlasně odříkávat a kolem nic se výřilo jejich reiatsu a kolem nás se začala vytvářet bariéra. ,,Promiň, zlatíčko.˝ řekla máma a naposledy mě políbila na tvář. Táta se smutně podíval na Rileyiho ,,Riley, za každou cenu ochraňuj svoji malou sestřičku, ano?˝ To byly poslední slova, která nám rodiče sdělovali než se vřítili do bitvy, o které věděli, že je předem prohraná. Pamatuji si jen, že jsme s bráškou oba usnuli a probudili jsme se u divného typana v obchodě. Jeho jméno bylo Urahara Kisuke. ˝ řekla jsem a stírala si slzy. Dokonce i Ukitake se nebál ukázat, že můj příběh se ho dotkl.

,,Jsem si jistý, že jsou na tebe oba pyšní. A nejen na tebe i na Rileyiho.˝ Tato věta mě zahřála u srdce. 

,,Demmo, Ukitake Taichou, nechejte si to prosím pro sebe.˝ řekla jsem a cítila jsem, že potom co jsem mu všechno řekla je mé srdce o trochu lehčí. Ale teď už mě čeká výprava do Skutečného světa!