50. Nedokážu Tě zabít.

Alice zabodne svůj meč do země, aby se o něj mohla opřít. Zahýká bolestí a zběsile zalapá po dechu. Do země zabodnu meč i já. Spadnu na kolena a začnu vykašlávat krev. Bolestně hýkám ve snaze dostat do svých plic alespoň malé množství vzduchu. Rukou se opírám o meč jako bych čekala, že se zhmotní a někam mě odnese. Zavřu oči, protože vedlejší účinky bankaie na mě začínají působit. Doprdele, vůbec necítím nohy. Jako bych je snad ani neměla. Skousnu si spodní ret a ovládám se, abych nezačala zuřivě mlátit hlavou do meče zapíchnutého v zemi. Z rozjímání o nesmrtelnosti brouka a představách nejúchylnějších kalibrů mě vyruší silné zakašlání Alice, která hned na to začne vykašlávat velké množství krve. Reflexně se na sebe podíváme a začneme se propalovat pohledem. Obě se pohneme a dostaneme se do pozice jako před chvílí. Obě máme své meče u krků a koukáme na sebe čekajíc, která dřív udělá onen konečný pohyb rozsudku.

,,Nedokážu to.“ sýknu po chvíli a nechám katanu, aby se vysunula z mé ruky. Toushiro vyjeveně z dálky hýkne jako by přemýšlel, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Alice se na tváři zjeví nechápavý výraz.

,,No tak, vem ten meč do ruky!“ zakleje a čepelí mi málem vybije zuby.

,,Nedokážu tě zabít.“ Tak moc bych chtěla sklopit hlavu, ale problém je v tom, že pod krkem je její meč.

,,No tak!“ zatřese rukou a tentokrát už jsem myslela, že o zuby vážně přijdu.

,,Udělej to... jsem zdrojem toho všeho...tvé nenávisti a dkghddfjgkdhfjhkdsfhg.“ kousnu se do jazyka ve snaze říct všechno důležité než mě zabije, takže poslední slova zdrmolím do podivné šifry rovnajíce se větnamské češtině nebo věcem tomu podobné. Alice nafoukne tváře jako by chtěla zvracet a já se začala bát, že na mě nejdříve hodí šavli, než mě zabije. Ona mě ale překvapí, když svůj meč odhodí do dálky. Měla jsem pocit, že to spadlo možná na nějakého kolemjdoucího obyvatele Seiretei, ale žádný bolestný výkřik a následná sprostá slova se nekonala. Smála se nezastavitelně a musela si dokonce kleknout přede mně a chytnout se za břicho.

,,Je to normální průběh boje?“ Renji má nad hlavou tečky a tázavě se dívá na Byakuyu. Ten však sklopí hlavu a nahlas povzdychne.

,,Já to věděla...že tě nedokážu zabít...“ sténá Alice mezi smíchem a ukazuje na mě prstem. Rádoby ublíženě trhnu hlavou a zadívám se na stranu. ,,Tohle mi chybělo ze všeho nejvíc.“

,,A-Alice?“ vyjeknu překvapeně, když mě k sobě přitiskne a začne mě objímat. Tvářím se překvapeně. Asi tak jak by se tvářil Renji, kdyby nás s Byakuyou viděl v naší každodenní ranní společné sprše. Mechanicky natáhnu ruce, abych oplatila její objetí. Navzájem se chytneme a pomůžeme si vstát. Okem se začnu rozhlížet, kde je Suzuki, ale to už vidím, jak se zakousla Hanatarovi do ruky, když se ji snažil vyléčit. S úšklebkem se otočím zpět dopředu. Společným shunpem se dostaneme před Byakuyu a ostatní. Všichni se vyjeví jako by nechápali, že vůbec víme, že tu celou dobu jsou. Chci ze sebe vydat nějakou smysluplnou hlásku, ale zatmí se mi před očima a já omdlím. Musí to být nakažlivé, protože Alice se klátí k zemi společně se mnou. Na poslední chvíli mě zachytí Byakuya. Alice však nechá volným pádem padat dál.

,,Taichooou!“ sjede ho Renji pohledem a pro Alice skočí jako pravý hrdina. Byakuya nevinně pohodí hlavou a snaží se vykroutit ze situace, kdy chtěl ještě do Alice kopnout, aby padala rychleji. Zatvářil se něco jako „Je jasné, že nejdříve zachráním svoji více-kapitánku.“ Hinamori mu jeho výraz sežrala i s navyjákem a Matsumoto se ušklíbla. Zřejmě jeho plán alias zmlátit tu, která ji zmlátila, prokoukla. Je to chytrá ženská přece. Všechny ženské jsou chytré. Až na některé slabší články jako je třeba Orihime.

,,Huaaaaa! Co se stalo?! Kde je Suzuki?! Kde je Alice?! Kde je Byakuya?!“ pomalu jsem ještě ani neotevřela oči a hned začnu něco vyřvávat.

,,Rossali-san.“ zavolá na mě ten nejvražednější hlas v celém Soul Society. S tikajícím obočím se otočím. Nemýlila jsem se. Prohlíží si mě Unohana. Zavře oči a zakloní hlavu na stranu. ,,Jsi v nemocnici...neměla by si tu řvát.“ dodá jejím typickým temným hlasem, kterého se bojí i nesmrtelní. Začne mi cukat v koutku.

,,Hai.“ šeptnu a čekám až její vražedná póza skončí a já se budu zase moct nadechnout. ,,Um?“ pohledem se podívám na postel uličku ode mě. Ležela na ní Alice. Šibalsky se rozesměju při pohledu na spící bílovlásku.

,,Na co zase myslíš, nee-chan?!“ uslyším Rileyiho hlas, který mě přeruší ve vymýšlení ďábelského probuzení.

,,Chtěla bych jen A-chan vzbudit.“ zasměju se a při tom nevinně zamrkám.

,,Alice...je čas vstávat.“ začnu do poklidně spící Alice šťouchat prstem, ale ta se po mě ožene pěstí a já tak tak uhnu. ,,Chmf.“ sjedu ji pohledem a začne mi tikat obočí. ,,Čas vstávání!“ zaječím a přímým kopem do boku ji sesunu z nemocniční postele.

,,Doprdele co to děláš!!“ vyletí Alice ze země a začne po mě šlehat vražednými pohledy.

,,Budím tě!“ zaštěkám jak nějaký vzteklý slintající buldok.

,,Jsem si všimla, vole!“ zaječí na mě.

,,Oi, oi, neměli by jste tu tak řvát.“ okřikne nás Riley a časopisem zamáchá směrem ke dveřím, kde stojí Unohana s ještě vražednějším pohledem než předtím. Obě nasucho polkneme a čekáme na rozsudek smrti, který způsobují její zavřené oči a nahnutá hlava.

,,Ta je děsivá!“ šeptá Alice a ještě k tomu si zakrývá rukou pusu, aby nebyla slyšet.

,,Pššš. Může být ještě poblíž.“ napodobím její nenápadný způsob mluvení. Rileyimu se objeví u hlavy kapka, když nás sleduje v takovém dojemně tichém rozhovoru o vraždící mašině Unohaně.

,,Jak se cítíte.“ přecedí mezi zuby, když je Alice připravená mi za to probuzení rozbít vázu o hlavu. Obě přikývneme a zahuhláme něco ve stylu, jako že jo. ,,Tak si vemte ještě tohle.“ hodí po každé z nás krabičku něčeho, co mělo zřejmě představovat lék. Mám ve zvyku takové kdejaké krabičky prozkoumávat, ale teď do sebe hodím prášek obřího rozměru a ani u toho neprotestuju. ,,Nee-chan, máš se stavit ještě za Byakuyou.“ zakření se Riley.

,,Uaaa, je naštvanej?!“ s leknutím udělám krok dozadu.

,,Myslím, že ani ne.“ protáhne se Riley a zívne.

,,Jak dlouho jsme spali *Zasekne se, protože neví jak se jmenuje*, kámo.“ nahodí postoj Like a boss. Riley k ní otočí svůj pohled a Alice proletí zřejmě elektrošok, protože se otřese jak vrba pod náporem větru.

,,2 dny.“ zívne znovu. ,,Jsem Riley, mimochodem.“ Trochu zasyčí, protože je to poprvé v dějinách jeho života, kdy ho někdo oslovil „kámo“. Začnu se řehtat dokud mi na hlavu nepřiletí polštář, který po mě hodí má milá Alice.

,,Matte, děláš si legraci?!“ sýkne vyjeveně Alice a otočí ke mně svůj pohled.

,,Proč bych si dělala legraci?“ pozvednu obočí nechápavě. Alice se praští do čela a krátce se zakření.

,,Jen...nestává se často, že by to nadřízený táhl s podřízeným a ještě ho u sebe nechal bydlet.“ rozesměje se.

,,Chmf. Chceš tím říct něco konkrétního?“ koutkem oka se na ni zaměřím s pohledem nájemného mučitele všech, kteří drží jazyk za zuby.

,,Vůbec. A...klape vám to?“ pozvedne zvědavě obočí. Povzdychnu, ale přece jenom se usměju.

,,Samozřejmě.“ zatnu ruku v pěst a culím se jako měsíček na hnoji.

,,A už jste spol- Itai!“ vyjekne, když jí pěstí uzemním.

,,Na to se přece nemusíš ptát!“ vyjeknu s mírným začervenáním ve snaze utajit naše společné sprchy a ty noci, které mě ani nenechá pořádně vydechnout.

,,Červenáš se.“ zastaví se na mě pohledem. Šibalsky se přitom kření.

,,Nečervenám.“ začnu kroutit hlavou a přitom se liskám konečky vlasů.

,,Červenáš. Jako vlasy toho ananase.“ píchne mě ukazováčkem do tváře. ,,Neřekneš mi to?“ pozvedne obočí. Zavřu oči a začnu kroutit hlavou. ,,Chmf. Jak chceš.“ dá si Alice ruce v bok a předstírá, že se semnou nebaví. Cestou do Byakuyova domu do sebe pořád šťoucháme. Teda alespoň do doby, než Alice zakopne o obří kámen a stáhne mě sebou do křoví, což nebylo zrovna 2x příjemné. Válíme se v křoví a čekáme kdy jedna z nás vstane a vytáhne tu druhou. Musíme u toho dělat divné skřeky, protože se k nám rozběhne stráž z Byakuyova domu a začne nás vytahovat a u toho se podivně šklebit. Nedivím se. Taky bych se šklebila, kdybych měla podivné dvě hádající se dívky vytahovat z pichlavého křoví.

,,Rossalie-sama, Byakuya-sama je v kasárnách 1. divize a řekl bych, že tam na Vás čekají.“ postaví mě jeden ze stráže na zem a opatrně ze mě sundává listy z křoví.

,,Uaaaa on je u staříka?“ zděsím se. Stráž pozvedne obočí a přikývne. ,,Tak to si musíme pohnout.“ drapnu Alice za ruku a shunpem s ní mizím ke kasárnám 1. divize.

,,Fuuu, nemohla si utíkat pomaleji?“ zakleje Alice, když ji hodím ke kasárnám a snažím se popadnout dech.

,,Kdyby jsme si nepohli, Byakuya by byl určitě naštvaný.“ začne mi tikat obočí a Alice se zase začne smát. S bušícím srdcem a trémou vejdeme do kasáren.

,,Yo, Jiji!“ vlítnu do jeho kanceláře a zamáchám šátkem.

,,Konnichiwa.“ dusí se Alice smíchy při mém mistrovském nástupu a Byakuya sklopí hlavu, aby nikdo neviděl, že má chuť se smát.

,,Neříkej mi jiji! Jsem Velící kapitán!“ praští Yamamoto pěstí do stolu a sjede mě pohledem.

***

,,Milujuuuu oslaaaaavyyyyyy.“ máchá Matsumoto sklenkou saké. Polije Toushirovy omylem vlasy. Toushiro málem vyletí z kůže.

,,Matsumotjkjsdhfdskjfds.“ stane se mu to, co mě při boji s Alice, takže se kousne do jazyka a začne něco nesrozumitelně žvatlat.

,,Určitě vyhraju!“ popadne rozhodně Alice flašku se saké a vyzve mě na souboj. Lišácky se usměju.

,,Neprohraju!“ zakřením se a začneme do sebe házet saké ve velkém množství.

,,Mám s tebou řeč.“ vyruší mě v pití Byakuyův hlas.

,,Nani?“ zamrkám sladce a usměju se. Hodí mě přes rameno a bez vysvětlení mě táhne neznámo kam.

,,Fajn, budem spolu soutěžit!“ naježí se Renji, když Ichigo nevyslyší jeho prosbu, aby mu půjčil Rukiu alespoň na chvíli.

,,He? A v čem?!“ naježí se i zrzek.

,,Janken!“ praští Renji pěstí do stolu. (Janken – kámen, nůžky, papír) ,,Kdo vyhraje bude mít dneska Rukiu!“ dodá s úsměvem a zdá se, že si hodně věří.

,,Oi.“ preruší je v začátku hry děsivý hlas. ,,To jsem nějaká věc nebo co?!“ uzemní je pěstí Rukia a oběma na hlavě vyroste obří boule. Matsumoto si začne ztěžovat, že jsou její prsa moc velká. Prý jí to vadí v boji, protože se bojí, aby si náhodou při větším pohybu nevyrazila zuby. Miloučký Mayuri jí nabídne plastickou operaci s tím, že to, co z ní vytáhne potom naoperuje Zarakimu do hlavy, aby tam neměl úplně prázdno. To vyvolá téměř nesmyslnou hádku obřího kalibru, kdy se Zaraki snaží narvat Mayuriho do popelnice. Gin začne popichovat Toushira, že i když je pořád tak malý, tak si myslí, že vyrostl alespoň o 0,7865 mm. Toushiro se s tím nepáře a pokusí se ho pomocí Hyourinmaru zmrazit, ale místo toho sejme chudáka Ikkaka, kterej byl zrovna u vražedného pření s Yumichikou, že není plešatý. Poslední, co se stane, než ho ledový dráček sejme je, že se mu zablýskne pleška a zařve několik sprostých slov v rekordním čase za sebou. Yuniko podpírá opilou Sayami a blíží se k Alice, která osamoceně sedí u stolu a pije saké.

,,Kde je Ross?“ rozhlíží se Yuniko všude kolem.

,,Umm, její kapitán ji hodil přes rameno a někam s ní šel.“ pokrčí nechápavě Alice rameny.

,,Ten úchylnej kapitán!“ zvedne Sayami hlavu a zatne ruku v pěst.

,,To přece neznamená, že spolu šli NĚCO dělat.“ pozvedne Yuniko jedno obočí a nechápavě se na Sayami zadívá.

,,Chráníš toho úchyla?“ pískne naštvaně a rukou se chystá Alice vyrvat flašku z ruky.

,,To je moje!“ nafoukne Alice tváře a uhne na stranu.

,,Chmf. Já chci sakéééé!“ zaječí z plných plic. Alice si povzdychne a trochu jí nalije.

,,My jsme se vlastně ještě ani nepředstavili, že?“ usměje se mile Yuniko. Alice přikývne hlavou.

,,Já jsem Yuniko a tohle je Sayami.“ pohodí svými vlasy a nahodí ten nejmilejší úsměv co svede. Svoji ruku natáhne k Alice, aby si s ní mohla potřást.

,,Já jsem Alice.“ oplatí jí její milý úsměv.

,,Ma-Matte.“ šeptnu, zatímco mě Byakuya pokládá na sedačku.

,,Na co bych měl čekat?“ toužebně se na mě usměje a nakloní se ke mně, aby se naše ústa spojila. Vášnivě mě líbá a přitom ze mě sundává oblečení. Po chvíli tranzu z jeho doteků přece jen procitnu a začnu svlékat na oplátku já jeho. Zajede mi rukou do vlasů a šťastně se u toho usměje. ,,Budeš mi muset vynahradit ty dvě rána bez společné sprchy.“ odhrne mi vlasy z krku a políbí mě na něj. Neubráním se usmání.

,,Hai.“ kývnu hlavou smířeně a prsty prohrábnu jeho vlasy.

,,Nii-sama UAAAA!“ vleze Rukia do jeho domu zrovna, když se konečně Byakuya chystá jít na věc. Rukia začne rudnout, když nás zahlédne.

,,Potřebuješ něco?“ zvedne ode mě na chvíli hlavu a pozvedne obočí. Rukia sebou trhne a tak hlavu zvednu i já, přičemž se bouchnu o Byakuyovu bradu a začnu se smát. Ani on se neubrání zasmání nad tím, jak dokážu být nemotorná, když o to nejmíň stojím.

,,Jdsfhjdshdsjdff.“ mumlá něco Rukia a pořád stojí jako tvrdé Y.