6: Svědomí

6: Svědomí

„Tsunade oba-chan.“ vejde Naruto zamyšleně do její kanceláře a upře na ni své modré oči.

„Naruto?“ překvapí se Tsunade. Není obvyklé, že by za ní chodil jen tak, když nemá misi.

„Stalo se něco Nee-chan na té misi?“ pohlédne na ni vážně a tázavě. Shizune s Tontonem v náručí nakloní hlavu na stranu a zadívá se na Tsunade.

„Ie, nestalo. Proč se ptáš?“ namítne Tsunade překvapeně.

„Nee-chan vypadá trošku ztrápeně.“ zadívá se Naruto do země.

„Určitě je jen unavená. Vždyť víš, že toho poslední dobou má moc.“ snaží se ho Tsunade uklidnit svým úsměvem.

* * *

Ležím v posteli. Přitisknu si ruku na čelo a hlasitě vydechnu. Mé vydechnutí se rozlehne prázdným domem zas a znovu. „Udělala jsem správnou věc?“ zašeptám si sama pro sebe. Na jednu stranu jsem šťastná, protože vím, že teď už alespoň Itachiho nebude sužovat nemoc. Ale na druhou stranu...nedělá ze mě vyléčení nepřítele zrádce? Přetočím se na bok a prohlédnu si své ruce. Měla bych to Tsunade říct? Protože, Madara je opravdu nevypočítatelný a kdo ví, jestli by jí to neřekl, pokud se strhne nějaká bitva. Bude lepší, když se to dozví ode mě nebo od nepřítele? Znovu hlasitě vydechnu. Z mé deprese a sebe obviňování mě vyruší zaklepání na dveře. Přejdu do sedu a odsunu si vlasy z tváře. „Už jdu.“ zamrmlám, zatímco se šourám ke dveřím. Mám tu nepořádek né-li přímo bordel. To bude tím, že už tu skoro dva dny bezhybně ležím a odmítám cokoliv dělat. „Hm?“ vystrčím hlavu ze dveří a tak tak uhnu Akiřené pěsti, kterou na mě namířila. „A-Akira?“ chytím její pěst do dlaně, kdyby se mě náhodou pokusila praštit znovu.

„Nebuď tak vyjukaná! Co celý ty dny děláš?! Celej tým má o tebe starost!“ spálí mě pohledem a já sebou cuknu.

„G-Gomen, jen jsem se necítila nejlépe.“ uhnu pohledem, aby mě náhodou ještě nepřizabila znovu.

„Mohla si nám to alespoň říct.“ vycedí skrz zatnuté zuby a nahrne se ke mně do domu. „To jsi tu neuklízela nebo co? Vypadá to tu jako u Naruta.“ plácne se do čela a já nepřítomně pokrčím rameny. „Ren a Maki se málem zbláznili. Nejdříve si přišla opožděně z ANBU mise a teď si se tu ještě zabarikádovala. Stalo se snad při té misi něco?“ trefí se rovnou do černého. Uhnu pohledem a hned, co si uvědomím, že tohle gesto mě naprosto odhalilo, tak si začnu nadávat do všelijakých debilů. „Vyklop to.“ posadí mě na židli a namíří na mě lampičku.

„A-Akira.“ svraštím obočí. Ona opravdu vypadá jako nějaký policajt! Podlehnu tomu jejímu starostlivě-vražednému pohledu a všechno jí do detailů vyklopím. Až tedy na to Itachiho objetí, kterým mě na rozloučenou obdaroval a tím zařídil, abych to nemohla dostat z hlavy následující staletí. Akira na mě vyjukaně kouká. Neví co na to říct, stejně jako já nevím, co s tím dělat.

„Takže pokud to chápu dobře...žere tě svědomí, protože nevíš, jestli jsi to udělala správně?“ pozvedne obočí a tázavě se na mě podívá. Kývnu hlavou. Akira sebou plácne na židli a hlasitě si povzdechne. Vypadá, že přemýšlí. Vypadá. „Myslím, že je to tak napůl.“ pokrčí rameny a já na ni nechápavě pohlédnu.

„Huh?“ vydám ze sebe.

„Na jednu stranu je to dobré, protože si splatila dluh Konohy vůči Itachimu. Na druhou stranu je to ale děsně v prdeli, protože Itachi je hodně silný a mohl by způsobit problémy, kdyby Konohu s těma ostatníma z Akatsuki napadl. „Ale jedno vím jistě. Řekni to Godaime. Nejlépe hned a nejlépe stejně jako jsi to řekla mně. Možná bude reagovat dobře, možná tě přizabije. Ale měla by to vědět.“ zadívá se na mě vážně. Kývnu hlavou a zvednu se od stolu.

„Arigato, Akira.“ usměji se na ni děkovně. „Půjdu za ní hned...když uslyšíš výbuchy, tak si ze mě udělala boxovacího panáka.“ zasměji se a odejdu.

„Taichooou.“ začne na mě volat nějaký jemnější hlásek hned, co vyjdu ze dveří svého domu. Už podle oslovení a barvy hlasu přicházím na to, že dotyčná osoba je Maki.

„Yo, Maki.“ usměji se a rozcuchám mu vlasy. Zašklebí se na mě a začne si je všelijak upravovat.

„Jste v pořádku?“ vyjekne na mě tázavě a starostlivě.

„Ah.“ mrknu. „Demmo, gomene. Musím za Godaime, takže.“ Pochopil to ihned a rozloučil se se mnou jeho typickým úsměvem a mávnutím ruky.

* * *

Začnou po mně stékat kapičky potu, když už stojím před jejími dveřmi. Opravdu jsem takový srab? Ošiju se a s nádechem zaklepu na dveře.

„Dále.“ zpraží mě už jen její silný hlas, který mě vyzývá vejít. „Ah, Rossali ka.“ zadívá se na mě překvapeně. „Stalo se něco?“ zadívá se na mě vážně.

„Ah, hai. Přišla jsem Vám říct...proč jsem z té mise přišla tak pozdě.“ nasucho polknu a zadívám se do její překvapené tváře.

„Ono se tam něco stalo?“ vyjekne. „Povídej!“ pobídne mě.

„Dostala jsem se...k Akatsuki.“ klesnu hlasem a Tsunade vyprskne na Shizune kávu.

„Unesli tě?!“ vykřikne a v tu chvíli ze stropu spadne Naruto.

„Naruto?!“ vyjeknu. Snažil se odposlouchávat? Proč mě to vůbec překvapuje.

„Pokračuj, Rossali.“ pobídne mě Tsunade a ignoruje na zemi se válejícího Naruta. Nadechnu se a vrátím se tam, kde jsem skončila.

„Není to úplně tak, že by mě unesli. Prakticky jsem k nim došla sama, i když nevědomě. Byl tam Uchiha Madara a řekl, že mám vyléčit Uchihu Itachiho. Mluvil o tom, kolik toho Itachi pro naši vesnici udělal a podobně. Nevím, jestli to bylo správné...ale udělala jsem to.“ sklopím hlavu. „Omlouvám se. Až teď si uvědomuji, že kvůli tomu může mít Konoha problémy.“ skloním se před ní. Zavřu oči, abych dala slzám najevo, že si nepřeji, aby mě přemohli a zlehka stékali po mých tvářích. Díky bohu, poslechli mě a já neuronila ani jedinou slzu.

„Ah, je to problém.“ zhoupne se Tsunade na židli. „Ale. Až se něco stane budeš to ty, kdo bude stát proti Itachimu. S tím počítej.“ namítne vážně a pousměje se. „Buď připravená i na to, že by jsi ho musela pro dobro vesnice zabít, Rossali.“ sjede mě pohledem a já přikývnu.

„Hai, rozumím.“ přikývnu a pousměju se. „A pokud jde o Naruta.“ nakloním hlavu na stanu a vší silou mu dupnu na nohu. „Ztrestám ho za to, že poslouchal.“ zaculím se s poker facem na své tváři. Naruto se celý zachvěje a já ho za límec jeho oranžovo – černé mikiny vytáhnu z kanceláře.

„Počítám s tebou, Rossali.“ zamává na mě Tsunade při našem odchodu.

„Naru!“ vrazím mu svůj loket do žeber a zpražím ho pohledem.

„Gomen...ale mě zajímalo, co se stalo dattebayo.“ chrání si rukama hlavu a piští.

„Taichou.“ zaznamenám za sebou Renův hlas.

„Ah, Ren.“ usměji se a zamávám na něj. Ren uhne pohledem s ruměncem na tvářích a oplatí mi zamávání. Né zrovna chápavě nakloním hlavu na stranu a sjedu ho pohledem.

„Líbíš se mu.“ uculí se Naru potichu a já ho uzemním pěstí.

„Pořád se na tebe zlobím, blbče.“ probodnu ho pohledem. „Tsunade mě za to zabije, až se mnou bude mluvit o samotě.“ zašklebím se na něj.

„Tak já tě jako omluvu pozvu na ramen...naa?“ zatváří se jako neviňátko a zamrká na mě.

„No jo, fajn.“ zacukám sebou a uhnu pohledem. Ten jeho slaďoučkej ňuňu pohled na mě docela zabírá.

* * *

„Volala jste mě, Tsunade-sama?“ stoupnu si vzpřímeně před ni a zadívám se na ni. Vypadala zamyšleně a trošku rozladěně, když na mě upírala svůj pohled.

„Ano, děje.“ zakývá hlavou. „Zítra je akutní setkání 5ti Kage.“ podloží si rukama hlavu a přimhouří zamyšleně oči.

„Setkání 5ti kage?!“ zděsím se a vytřeštím oči. Oi, oi, to se stalo něco vážného? Většina Kage o sobě nedokáže navzájem ani mluvit a teď setkání?

„Ah.“ přikývne Tsunade. „Přirozeně se mnou jde Shikaku, ale chci, abys se mnou šla i ty, Rossali.“ sjede mě vážným pohledem a já nasucho polknu.

„J-Já?“ ukážu na sebe prstem a zastaví se mi dech.

„Hai, ty.“ zavře na pár sekund oči. „Může to být nebezpečné, a proto chci, aby se mnou šel další pohotový ninja.“ vysvětlí mi.

„W-Wakarimashta.“ ukloním se a zakývám hlavou. Eto, opravdu je nejlepší nápad, abych šla zrovna já?

„Ale je tu jeden problém.“ povzdechne si. „Určitě tušíš jaký.“

„Naruto dess yo ne...“ uhnu pohledem a složím si ruce na prsou. Tsunade jen přikývne.

„Je potřeba, aby se o setkání nedozvěděl. Je tu ale také možnost, že Akatsuki využijí nepřítomnosti Hokageho a zaútočí. Prioritou je zaručit jeho bezpečnost.“ zamyslí se.

„Můžu říct svému týmu, aby na něj nenápadně dohlíželi.“ prohodím a Tsunade přikývne.

„Je ale důležité, aby se neprokecli. V Akiře ani Renovi nevidím hrozbu, ale Maki je trošku ukecanější. Možná bude lepší, když pravdu řekneš jen těm dvěma, i když to bude oproti Makimu nefér.“ upře na mě svůj pohled a sleduje moji reakci.

„Naprosto souhlasím. Maki je skoro jako Naruto a neudržel by to. Půjdu za nimi a zajistím, aby se nic takového nestalo.“ znovu se mírně ukloním a můj hlas zní sebejistěji.

„Arigato, Rossalie.“ usměje se na mě. „Jsem ráda, že je na tebe takový spoleh. Ne nadarmo jsi sestrou našeho Yondaimeho.“ usměje se ještě více.

„Arigato gozaimasu, za vaši chválu.“ pokloním se.